Choď na obsah Choď na menu
 


Červený teror /2.

6. 6. 2008

Zpráva z tiskové konference šéfredaktorů listů s předsedou vlády ing. Černíkem ze dne 28.8.1968

 

 

 

(opsáno z fotokopie)

Veškeré tyto informace není možno v současné době oficiálně uveřejnit tiskem a rozhlasem.

Ing.Černík k situaci, která probíhala v době začátku okupace, sdělil, novinářům toto:

Ve středu 2. 8. 68 [1] navštívil gen. Pavlovský s Indrou presidenta republiky a oznámil, že přináší demisi vlády podepsanou ing. Černíkem. Svoboda prohlásil, že demisi vlády může přijmout pouze od premiéra vlády ing. Černíka osobně (v té době byl Černík internován, demise byla podvržena). Dále se na hrad dostavil sovětský velvyslanec Červoněnko, kterého doprovázel Kolder, Indra a Švestka s návrhy některých členů vlády.

President hrdě prohlásil, že s těmito představiteli nemá co jednat a pokud bude s někým jednat, tak pouze s nejvyššími představiteli SSSR! Poté se spojil telefonicky s Moskvou. Prohlásil, že pokud bude jednat v Moskvě, klade si podmínky, aby byli přítomni s. Dubček, Smrkovský, Černík. Dále si vyžádal přítomnost Indry, Koldera a Švestky, aby se situace mohla vyjasnit. Na jednání do Moskvy byli jednotliví internovaní představitelé našeho státu jednotlivě přiváženi. Při příletu do Moskvy odmítl president obvyklá objímání a odstrčil Brežněva. Proto byly jako filmové materiály z přivítání použity podvržené dokumenty. Při jednání Brežněv úplně znemožnil jakýkoliv svobodný projev všech našich představitelů, kromě gen. Svobody. Např. přerušoval výroky, nenechal dokončit myšlenky, arogantně mával rukou. Od okamžiku, kdy president Johnson prohlásil, že odjíždí na svou farmu (úmluva sféry východ-západ), se jednání Brežněva ještě podstatně zhoršilo.

Již od samého počátku jednání byl Dubček jednoznačně sovětskými představiteli prohlašován za zrádce komunismu. K žádné podepsané dohodě prakticky nedošlo a komuniké, které bylo původně třikrát delší, bylo během porady postupně zkracováno. Brežněv chtěl dosáhnout ustanovení nové vlády z našich kolaborantů nebo přijetí okupační vlády. Další alternativa byla připojení ČSSR k SSSR. Během jednání byl znám pevný postoj celého národa jak k našim představitelům, tak i k sovět. straně. Za těchto okolností zájem pracovat v nové kolab. vládě měl pouze Indra, ostatní kolaboranti couvli.

Po ukončeni jednání ukázal Brežněv na skupinu Indra, Kolder, Švestka, Biľak se slovy: A tyhle si vemte s sebou a naložte s nimi, jak uznáte za vhodné. Indra se po tomto prohlášení zhroutil a v současné době je v moskevské nemocnici. Naši zástupci musili přijmout tři podmínky, které mají být splněny do 4 dnů a jsou to:

1. Prohlášení 14. sjezdu za neplatné.

2. Zrušení - KAN a K 231, nedovolit soc. dem. stranu.

3. Zavedení cenzury zpráv o SSSR.

Budou-li tyto podmínky splněny, budou okupační vojska odcházet ve 3 etapách:

1. Odchod z měst do vojenských prostorů.

2. Odchod z vládních budov, rozhlasu a televize.

3. Úplný odchod.

V případě nesplnění těchto podmínek se vojska vrátí do původních postavení.

Na další odpovídá s. Černík:

Během konference se dostavil krátce i president republiky. Na otázku, co mají psát novináři o SSSR a ostatních státech, odpověděl premiér, že bude nejlépe o nich vůbec nepsat ať kladně nebo záporně, ignorovat. Na otázku týkající.se naší politiky řekl, že nikdy nebude naše lidi zatýkat. Dále upozornil na přítomnost NKVD a doporučil těm, kteří se angažovali, aby se zatím kryli. Dále oznámil, že s. Dubček je vážně nemocen a již v Moskvě měl záchvaty a rovněž při svém projevu musel být ošetřován lékařsky. Celý projev byl uskutečněn za asistence sovět. důstojníků. Sov. strana má zájem, aby se jeho zdravotní stav zlepšil a tím se předešlo podezření, že měl být zlikvidován.

Na konferenci bylo dále oznámeno, že v sovět. vedení jsou velké rozpory mezi dvěma skupinami, Kosyginem a Brežněvem.

Chtěl bych Vás informovat o některých poznatcích naší delegace v Moskvě se sov. představiteli. Tyto poznatky byly sděleny s. Šimonem, jedním z internovaných našich politických pracovníků, který se také tohoto jednání zúčastnil. V přestávkách včerejšího jednání ÚV KSČ sdělil s. Šimon následující skutečnosti. Po zatčení v budově XX [2] KSČ v Praze byl napřed převezen do Polska a potom do Moskvy.

První jednání byla vedena mezi sov. představiteli s presidentem Svobodou. Bylo od něho několikrát žádáno, aby převzal vedle funkce presidenta i funkci předsedy vlády a prvního tajemníka ÚV KSČ.

President Svoboda tyto požadavky jednoznačně odmítl a trval na tom, že nebude jednat dříve, dokud se jednání nezúčastní i ostatní čs. zástupci, zejména s. Dubček, Černík, Smrkovský, Kriegel a ostatní internovaní. Na základě neústupného postoje našeho presidenta nezbylo sov. straně než souhlasit. Jako další předložili naší delegaci 5 alternativ řešení. Naše delegace o těchto alternativách odmítla jednat a požadovala, aby bylo jednáno o každém bodu zvlášť. Jako 1. bod jednání byly požadovány trvalé kádrové změny ve vedení strany a státu a k tomu měla sov. strana připravit tak zvaný "Nový revoluční výbor ČSSR". Velmi tvrdě stála sov. delegace na svém požadavku, který by prakticky znamenal odstranění Dubčeka, Černíka, Smrkovského a možná i Svobody, pro něž by pravděpodobně nebylo návratu. Tomu, že nakonec sov. strana byla nucena ustoupit, přispělo jedině to,že za tyto soudruhy se plně postavili všichni naši občané bez výjimky.

Bylo zajímavé, že obsazení ČSSR okupačními vojsky zdůvodňovala sov. strana tím, že by u nás hrozila kontrarevoluce a že si pomoc někdo vyžádal pro potlačení s tím, že šlo o zabezpečení hranic podle Jaltské a Postup. dohody. Sov. strana před zahájením okupace se dotázala USA, zda uznávají hranice dohodnuté v Jaltě. Odpověděli, že ano, že nemají zájem o oblasti za touto hranicí.

K odchodu okupačních armád z území republiky:

Bylo zásadně dohodnuto, že okupační armády opustí naše území, jakmile u nás nastane normalizace situace, přičemž si sov. strana vyhradila, že to bude ona, která normalizaci posoudí. Ač to komuniké neobsahuje, bylo jednáno o 3 etapách odsunu:

1. Odsun armád polské, bulharské a maďarské má být proveden na základě výsledků jednání mezi naším gen. štábem a dotyčných zemí. Ukončení odsunu se předpokládá do 14 dnů. Zároveň s tím mají sov. a německé jednotky vyklidit naše města a soustředit se na předem stanovených prostorách. Pořádkovou službu v našich městech mají převzít naše útvary VB a posílí je naše voj. jednotky a jednotky LM.

2. Etapa bude spočívat v tom, že sov. a něm. jednotky vyklidí jim stanovené prostory a soustředí se podél západních hranic naší republiky.

3. etapa - odsun všech jednotek z území ČSSR při příznivém vývoji normalizace naší situace předpokládá ukončení 28. 10. 1968. Při příjezdu delegace polské, maďarské, bulharské a německé odmítla naše delegace s těmito delegacemi jednat a také s nimi nejednala. Sov. strana trvala na tom, že naše strana a vláda musí bezpodmínečně garantovat, že ve sdělovacích prostředcích a tisku nesmí být napadáno 5 okupačních států. V tom smyslu má být prohlouben tiskový zákon.

Značně ovlivnilo jednání delegace a posílilo to, že byli na 14. sjezdu znovu zvoleni všichni internovaní soudruzi. Naše delegace byla nucena podepsat, že neuznává dosavadní jednání 14. mimoř. sjezdu. K tomu je zapotřebí dodat, že naše delegace byla postavena před tyto 2 alternativy:

Bude-li trvat na tom, že je platné dosavadní jednání sjezdu, pak se nikdo z internovaných nevrátí do ČSSR. Zrušení dosavadního jednání si musí naše delegace doma zdůvodnit, jak chce. Bylo odsouhlaseno ze sov. strany, že konání 14. sjezdu bude v nejbližší době a že volba nového výboru už bude vnitřní záležitostí naší a nebude sov. stranou ovlivňována. SSSR uznává sjezd KSS. Naše min. zahraničí musí stáhnout stížnost z OSN. Je třeba se zmínit o tom, že s. Mlynář taj. ÚV, svým podrobným zdůvodněním situace v naší republice význačně pomohl k tomu, že sov. strana nakonec souhlasila s návratem s. Dubčeka, Smrkovského a ostatních internovaných. Sov. strana prohlásila, že si je vědoma, že svým postojem a obsazením ČSSR na jednu, možná na 2 generace pohřbila světové hnutí a přesto to učinila v zájmu svého mocenského postavení. Sov. strana žádala, aby součástí komuniké byly úmluvy o vědecké spolupráci. Naše delegace odmítla, že do takového dokumentu se taková úmluva naprosto nehodí. Naproti tomu naše delegace prosadila náhradu škod okupací zaviněných. S. Kriegel, který byl přítomen jednání, komuniké nepodepsal a je již v Praze. Pro nemoc komuniké také nepodepsal Indra.

1 Chybné datum, správně je buď středa 21. nebo čtvrtek 22. srpna

2 Nečitelné, přepisováno, asi ÚV

 

Pozývacie listy zverejnené v predvečer deklarácie o zvrchovanosti SR alebo Samostatnosť nechceme 12


V čase od prvého stretnutia delegácií ODS a HZDS 8. júna v Brne po vyhlásenie
Deklarácie SNR o zvrchovanosti Slovenskej republiky 17. júla sa odohralo viacero kľúčových štátoprávnych udalostí.
Predovšetkým sa uskutočnili dve podobné stretnutia delegácií ODS a HZDS v Prahe a jedno v Bratislave, ktoré priviedli víťazov volieb v oboch republikách bližšie k poznaniu, že udržať spoločný štát bude ťažké, dokonca skôr nemožné. Bola zostavená zúžená federálna vláda aj oba republikové kabinety a za predsedu FZ bol zvolený Michal Kováč. Naopak, Václava Havla nezvolili federálni poslanci 3. júla za prezidenta ČSFR a neúspešné bolo aj druhé kolo. Vladimír Mečiar v rozhovore pre parížsky Le Monde so šokujúcou otvorenosťou vyhlasoval, že „samostatnosť nechceme, tlačia nás do nej“. A 16. júla 1992 dostal V. Havel od ruského prezidenta Borisa Jeľcina práve objavené pozývacie listy z augusta 1968, v ktorých sa niektorí československí komunistickí predstavitelia obracajú so žiadosťou o pomoc na vtedajšieho generálneho tajomníka KSSZ Leonida Brežneva.
Takáto zhoda okolností - objavenie pozývacích listov deň pred plánovaným vyhlásením slovenskej zvrchovanosti - vyvolala viacero podozrení, akým sa na Slovensku s jeho fóbiami o medzinárodných sprisahaniach vždy darilo. Denník Koridor sa dokonca priamo pýtal: Pokiaľ tento dokument existoval, prečo sa vyťahuje práve teraz, a pokiaľ neexistoval, kde sa vzal práve v predvečer vyhlásenia zvrchovanosti Slovenskej republiky?
A hoci je jasné, že medzinárodné okolnosti a veľkí globálni hráči neboli deleniu Česko-Slovenska veľmi naklonení a slovenskí politici neboli práve miláčikmi v západných kruhoch, neskoršie objasňovanie pravosti pozývacieho listu aj upresnenie okolností jeho objavenia priamo v Moskve tieto podozrenia nepotvrdzovali.

Čo bolo v pozývacích listoch
Podľa agentúr dlho hľadané pozývacie listy objavil v stredu 15. júla šéf Štátneho archívu Ruskej federácie Rudolf Pichoja pri triedení spisov v archíve prezidenta ZSSR Michaila Gorbačova. Boli v zapečatenej obálke s dátumom 25. 9. 1968. Vtedajší vedúci všeobecného oddelenia ÚV KSSZ a neskorší generálny tajomník na obálku vlastnoručne napísal: „Uložiť v archíve politbyra. Bez súhlasu neotvárať. Konstantin Černenko.“

V prvom liste stálo:

Vážený Leonid Iľjič,
vedomí si plnej zodpovednosti za naše rozhodnutie, obraciame sa na Vás s týmto vyhlásením.
Náš v podstate správny pojanuárový demokratický proces, náprava chýb a nedostatkov z minulosti, ako aj celkové politické vedenie spoločnosti sa postupne vymkli z rúk ústredného výboru strany. Tlač, rozhlas a televízia, ktoré sú prakticky v rukách pravicových síl, ovplyvňujú verejnú mienku natoľko, že živly, nepriateľské strane, sa teraz začínajú zúčastňovať na politickom živote štátu bez odporu verejnosti. Rozvirujú vlnu nacionalizmu a šovinizmu a vyvolávajú protikomunistickú a protisovietsku psychózu.
Náš kolektív - vedenie strany - sa dopustil radu chýb. Náležite sme nechránili a neuvádzali do života marxisticko-leninské normy straníckeho života a predovšetkým princípy demokratického centralizmu. Vedenie strany už nie je schopné úspešne sa brániť proti útokom na socializmus a nie je schopné organizovať ideologický ani politický odpor
proti pravicovým silám. Ohrozená je sama existencia socializmu v našom štáte.
Politické nástroje a nástroje štátnej moci v našom štáte sú v súčasnosti do značnej miery ochromené. Pravicové sily vytvorili podmienky priaznivé pre kontrarevolučný prevrat.
V tejto ťažkej situácii sa obraciame na vás, sovietskych komunistov, vedúcich predstaviteľov KSSZ a ZSSR, so žiadosťou o účinnú podporu a pomoc všetkými prostriedkami, ktoré máte k dispozícii. Len s vašou pomocou možno ČSSR vytrhnúť z hroziaceho nebezpečenstva kontrarevolúcie.
Uvedomujeme si, že pre KSSZ a ZSSR by nebol tento posledný krok na záchranu socializmu v ČSSR ľahký. Preto budeme zo všetkých síl bojovať vlastnými prostriedkami. No ak sa naše sily a možnosti vyčerpajú alebo keby nepriniesli pozitívne výsledky, pokladajte toto naše vyhlásenie za nástojčivú prosbu a žiadosť o zásah a všestrannú pomoc.
V súvislosti so zložitým a nebezpečným vývojom situácie v našom štáte Vás prosíme o maximálne utajenie nášho vyhlásenia a z toho dôvodu Vám píšeme osobne po rusky.

Indra, Kolder Drahomír, Kapek, Švestka, V. Biľak

 

Druhý list, o ktorého existencii sa v tom čase veľa nevedelo, napísal Antonín Kapek (v roku 1990 spáchal samovraždu – zrejme podobne ako Viliam Šalgovič správne neodhadol, čo sa bude v Česko-Slovensku po novembrovej revolúcii diať a aké pozície budú postupne členovia komunistickej strany obsadzovať):

Vážený soudruhu,
uvědomuji si, že obracet se na Vás takto přímo dopisem je neobvyklé, ale i současné poměry v naší zemi jsou nenormální. To je i důvod k tomuto mému kroku. Věřím, že budu pochopen.
Plně souhlasím s tím, jak ÚV KSČ v lednu tr. přistoupil k zahájení řešení náprav chyb a omylů minulého období. Byl jsem v předlednovém období kandidátem předsednictva ÚV KSČ, pracoval jsem tak bezprostředně v kolektivu, jenž vedl s. Novotný. Poznal jsem jeho chyby a nedostatky. Kritizoval jsem je často, snažil jsem se o nápravu. Nakonec jsem se přesvědčil, že jen odchodem z funkce l. tajemníka ÚV KSČ může být spojen návrat k leninským normám v životě a práci strany, od vedení počínaje až k ozdravení poměru v celém našem státě. Proto jsem i svým dílem přispěl v prosinci a lednu k odchodu s. Novotného z funkce.
Nemohu však souhlasit s tím, jak se v dalším období situace vyvíjela a dále rozvíjí i nyní. Namísto sjednoceného úsilí a uplatňování leninských norem v práci strany, vzdalujeme se od nich čím dále více. Dochází k tříštění sil a to již od samotného předsednictva strany. Podle mého názoru vymkla se z něho skupina soudruhů jako Smrkovský, Kriegel, Špaček, Šimon ve spojení se členy sekretariátu Císařem a Slavíkem, která podle mnoha signálů pracuje samostatně jako druhé centrum. Tato skupina, ne předsednictvo jako celek, prakticky ovládla veškeré hromadné informační prostředky a pomocí nich ovlivňuje nejen veřejné míněni, ale vytváří neudržitelný nátlak na každého,kdo má odlišný názor.
Tímto dvojvládím strana oslabila natolik,že pod umělým a klamně předstíraným pláštíkem ohromné autority a jednoty, nejsme dnes reálně schopni zabránit vzniku dalších a to i opozičních stran, nejsme s to čelit nárůstu antisocialistických a antisovětských tendencí. Vezměme si jen atmosféru hysterie, která byla vyvolána kolem dnešní naší společné schůzky .Slova s. Smrkovského, několikráte za neděli šířená rozhlasem - Kdo vybočí z řady je zrádce národa - jsou pro ni příznačná.
Akceschopnost strany je dnes tak paralyzována,že již nejsme schopni vnitřními silami zabránit dalšímu přehlušování nepříznivého vývoje. Potvrdilo to poslední jednáni ústředního výboru o dopisu pěti bratrských stran, kdy plénum ústředního výboru bylo vnějším tlakem prakticky zbaveno práva uvážlivě jednat samostatně.
Obracím se proto na Vás soudruhu Brežněve s výzvou i prosbou o bratrskou pomoc naší straně, všemu našemu lidu při odražení sil,které nejen že svádějí průběh demokratického ozdravení život celé socialistické společnosti na scestí, ale ve své podstatě vytvářejí vážné nebezpečí pro samotný osud socialismu v ČSSR.

Antonín Kapek
kandidát předsednictva ÚV KSČ

Fakty či fikcia o Alexandrovi Dubčekovi
Zrejme už na tomto mieste – totiž v súvislosti s pozývacími listami – je čas na stručnú rekapituláciu príbehu, ktorý síce vyvrcholil až o niekoľko mesiacov neskôr, ale ktorý sa (možno) začal už rok predtým. Toto presúvanie sa v čase je príležitosťou dať slovo historikovi Antonínovi Benčíkovi (a jeho textu Autohavárie na 88. kilometru, uverejnenému v Pocte Jozefovi Jablonickému „Spoznal som svetlo a už viac nechcem tmu...“, Veda 2005).
Historik Benčík v spomínanom texte naznačuje širšie súvislosti autonehody Alexandra Dubčeka, akých sa po 1. septembri 1992 vyrojilo viacero a ktorým aj pätnásť rokov po jeho smrti napokon stále verí väčšina obyvateľov Slovenska.
(Toto posledné konštatovanie vychádza z prieskumu verejnej mienky, ktorý v novembri 2006 urobil Ústav politických vied Slovenskej akadémie vied v spolupráci s inštitútom ASA. Podľa sociologičky Ľudmily Benkovičovej „viac ako polovica ľudí je presvedčená, že to nebola iba obyčajná automobilová nehoda a hľadá v jej pozadí iné vysvetlenie“, Slováci neprijímajú ani oficiálny záver vyšetrovacej komisie a o príčinách jeho smrti pochybujú.)
Vráťme sa však do augusta 1991, keď sa v Moskve skupina konzervatívnych sovietskych komunistov na čele s viceprezidentom Janajevom pokúsila o prevrat a zvrhnutie prezidenta Gorbačova. Tento pokus bolo niekoľko dní zmarený – a veľkú zásluhu na tom mal vtedajší prezident Ruskej federácie Boris Jeľcin.
O niekoľko mesiacov neskôr začal ruský fedeálny ústavný súd skúmať ústavnosť existencie a činnosti KSSZ – v tom čase už Gorbačova, ktorý odstúpil z funkcie na Vianoce 1991, nahradil Jeľcin. Práve Jeľcin sa s Havlom počas jeho návštevy Moskvy v apríli 1992 dohodli na výmene dokumentov o dôsledkoch činnosti KSSZ v Československu, najmä v roku 1968.
„Krátko predtým obnovil Ústavný súd – po niekoľkotýždennej prestávke – svoje rokovanie,“ píše Benčík vo svojom texte. „Poslankyňa ruského parlamentu a poradkyňa prezidenta Jeľcina Galina Starovojtovová tu vystúpila s požiadavkou, aby na pojednávanie súdu boli ako svedkovia pozvaní vedúci predstavitelia východného bloku a menovala Dubčeka, W. Jaruzelského a Nadžibulláha. „Dočkali sme sa historického súdneho procesu. Obávam sa, aby nebol uzatvorený bez preskúmania zločinnej politickej praxe strany v medzinárodnom meradle... Najvyššie stranícke miesta požehnali vpádu armád do Maďarska, Československa. Požehnala aj zavedeniu stanného práva v Poľsku a afgánskemu dobrodružstvu.“ Tak zdôvodnila svoj návrh...
27. júla 1992 V. Kural, J. Valenta a čs. veľvyslanec v Rusku R. Slánský odovzdali štátnemu tajomníkovi Ruskej federácie G. Barbulisovi a zástupcovi prezidenta Jeľcina S. Šachrajovi list V. Havla a súbor dokumentov Komisie vlády a súčasne poďakovali za dokumenty, ktoré B. Jeľcin poskytol Komisii vlády.
Počas rokovania s G. Barbulisom a S. Šachrajom, ktorí zastupovali B. Jeľcina na rokovaní Ústavného súdu, kde V. Kural poskytol výklad dovezených dokumentov, boli naliehavo požiadaní, aby presvedčili A. Dubčeka, aby sa zúčastnil na rokovaní súdu. Dubček totiž spočiatku nad svojou účasťou pri rokovaní súdu značne váhal. Ale po rokovaní s Kuralom a Valentom svoju účasť na rokovaní súdu prisľúbil. Medzitým sme sa dozvedeli, že na rokovanie súdu bol pozvaný aj bývalý predseda poľskej vlády (1970 – 1980) Piotr Jaroszewicz.“
A práve v súvislosti s Piotrom Jaroszewiczom a Alexandrom Dubčekom sa zrodila jedna „legenda“.
Na rokovaní ruského Ústavného súdu sa mal Dubček zúčastniť začiatkom septembra – avšak autonehoda 1. septembra na diaľnici medzi Brnom a Prahou mu v tom zabránila. Na 88. kilometri diaľnice Praha – Bratislava, neďaleko od Humpolca, služobné BMW dostalo na mokrej vozovke šmyk, zišlo z cesty a niekoľkokrát sa prevrátilo. Podpredseda FZ Alexander Dubček bol vážne zranený, viackrát operovaný a 7. novembra 1992 svojim zraneniam podľahol. Proti vodičovi Jánovi Rezníkovi sa začalo trestné stíhanie a bol odsúdený na dvanásť mesiacov nepodmienečne.

Na scéne je Ján R.
(Zrodu mýtov a legendy o Dubčekovej smrti zrejme napomohla aj kontroverzná osoba Dubčekovho šoféra. Ján Rezník bol totiž jedným z aktérov odnesenia dokumentov Štátnej bezpečnosti z Tisovej vily v Trenčíne na jar roku 1990. Ako napísal v roku 1997, pri príležitosti piateho výročia Dubčekovej smrti, v denníku Sme Marián Leško: „Minister vnútra Vladimír Mečiar bol vo funkcii štyri dni, keď 15. januára 1990 vymenoval za šéfa inšpekcie jemu dobre známeho Leonarda Čima. O rok neskôr pán Čimo vypovedal, že po desiatich dňoch služby - 26. januára 1990 - si ho o 22. hodine predvolal jeho nadriadený, aby mu oznámil, že „dostal informáciu od poručíka dr. Škultétyho, bývalého pracovníka ŠtB v Trenčíne, že sa tam načierno skartujú materiály. Mečiar mi vtedy povedal - v Trenčíne máš pripravené materiály, ktoré ešte neboli skartované, pripravil ich Škultéty... Tie mi donesieš.“ Podľa Čima v tú noc našiel v plechovej skrinke v Tisovej vile, trenčianskom sídle ŠtB, pripravených 18 agentúrnych zväzkov. Dal ich svojmu šoférovi Jánovi Rezníkovi, ktorý ich odniesol do auta. Na druhý deň ráno spisy odovzdali ministrovi Mečiarovi. Keďže túto výpoveď práporčík Rezník potvrdil, orgány činné v trestnom konaní museli konať - preveriť, či naozaj došlo k odcudzeniu dokumentov ŠtB.“
Pravdu o tom, či a čo bolo v tú noc z Tisovej vily odnesené, sme sa doteraz nedozvedeli – možno aj zásluhou toho, že samotný hlavný aktér sa o spomínanej udalosti vyslovil prinajmenej dvakrát a prinajmenej dvakrát odlišne. Ako píše Marián Leško 12. septembra 1997: „Začiatkom marca 1992 v rozhlasovom Rádiožurnáli (Mečiar) povedal: „Ja som poslal inšpekciu do Tisovej vily v Trenčíne, pretože sme dostali informáciu, že tam pália a skartujú doklady, materiály ŠtB... Inšpekcia mi podala správu, že skartované boli len stranícke materiály.“ Priznal teda, že dal Čimovi príkaz, aby išiel preveriť situáciu, akurát mu nedal pokyn priviezť pripravené agentúrne zväzky a žiadne zväzky od neho ani neprevzal. Ale už na konci marca sa bránil inak: „Počas vydania tohto rozkazu je niekoľko vecí zaujímavých. Pán Čimo tvrdí o dni a hodine, kedy som mu vydal rozkaz, že má ísť zobrať nejaké materiály, ale v tento deň som preukázateľne, a to mám v týchto dokladoch zdokumentované, bol od šesť tridsať do jednej hodiny rannej v okrese Považská Bystrica. Čiže je vylúčené, aby som mu v Bratislave vydával rozkaz takéhoto charakteru...“ Táto verzia sa od Čimovej odlišuje nie v jednom, či v dvoch bodoch, ale vo všetkých. Vladimír Mečiar poprel, že večer 26. januára 1990 vôbec vydal nejaký rozkaz šéfovi inšpekcie ministerstva vnútra, lebo vraj celý deň strávil v okrese Považská Bystrica...
V denníku Smena v apríli 1992 obe jeho verzie - pekne vedľa seba - uverejnil Róbert Kotian. Svojím komentárom chcel povedať, že je síce dôležité sa pýtať, kedy pán Mečiar hovorí pravdu, či na začiatku marca alebo na konci, ale že dôležitejší je nepochybný fakt, že buď na konci marca, alebo na jeho začiatku predseda HZDS evidentne luhal. Komentátor Smeny pripomenul Mináčovo starorežimové vyjadrenie o chorom národe v chorej krajine, a naznačil, že nové pomery sú patologické najmä tým, že sa národ polarizuje vo vzťahu k osobe, ktorá sa v rozpätí jedného mesiaca dokázala identifikovať s dvoma navzájom sa vylučujúcimi „pravdami“.“)
Záhadnou zhodou okolností v noci z 1. na 2. septembra bol vo svojom byte zavraždený bývalý poľský premiér P. Jaroszewicz aj s manželkou a nikdy sa nepodarilo odhaliť vrahov ani ich motív.
Súbežná smrť P. Jaroszewicza a Dubčekova autonehoda s následkom smrti boli jedným z hlavných dôvodov, prečo sa v prípade smrti dvoch avizovaných významných politikov, ktorí mali vypovedať o činnosti KSSZ pred ruským ústavným súdom, hľadala ruka Moskvy, presnejšie KGB.

Slovenské akty X
Samozrejme, dohadov bude nesmierne množstvo, lebo slovenských Aktov X tiež nie je málo (k najčerstvejším patrí napríklad prípad Hedvigy Malinovej) – možno nebude celkom nevhod odcitovať slová tvorcov celovečerného dokumentárneho filmu Dubček, scenáristu Jána Uhra a režiséra Juraja Lihosita z ich rozhovoru s Jánom Kamenistým v novembri 1994:

Kamenistý: Dubček mal pozvanie do Moskvy na proces so zločinmi komunizmu...
JÁN UHER: Viem, že to pozvanie bolo v kufríku, ktorý mal pri sebe v aute a ktorého niet. Neviem však, a zhovárali sme sa na túto tému, či bol rozhodnutý do Moskvy ísť.
JURAJ LIHOSIT: Moje informácie hovoria, že rozhodnutý bol, a odcestovať mal o štyri dni po nešťastnej havárii.

Kamenistý: A čo povie film na margo Dubčekovej smrti? Nehoda, náhoda, atentát, vražda...?
JÁN UHER: Film zachytí skutočnosť tak, ako sa udiala. V tomto filme nemožno o Dubčekovej smrti špekulovať, hádať, čím bola. Viac od filmu čakať nemožno. Vieme o veľmi vážnom podnete Sociálnodemokratickej strany, ktorý žiada určiť parlamentnú komisiu na vyšetrenie Dubčekovej smrti; musíme počkať na objektívne vyšetrenie, ktoré sa doteraz, žiaľ, neuskutočnilo.

Kamenistý: Ďalšia otázka je z hľadiska filmu len hypotetická: máte pocit, že Dubček mohol v tomto štáte komusi prekážať, možno nie ako veľmi aktívna politická sila, vzhľadom na vek, ale ako akýsi morálny imperatív?
JÁN UHER: Dubček už počas politickej činnosti prekážal mnohým, a prekážal aj neskôr. Vyplývalo to z diferencovanosti spoločnosti. Nemám však dôkazy, aby som dával jeho smrť do súvislosti s takýmito predpokladmi.
JURAJ LIHOSIT: Dubček prekážal všetkým najsilnejším politickým silám. Tak napríklad ODS presadzovala "funkčnú" federáciu namiesto rovnoprávneho vzťahu Čechov a Slovákov, "národniarom" musel ísť na nervy neustálou obhajobou spoločného štátu a SDĽ mohla vtedy dosť ťažko presvedčiť ľudí, že sa vyrovnala s minulosťou, keď vo svojich radoch nemala Dubčeka.“

Vcelku výstižnou bodkou za týmto príbehom je článok Juraja Handza z 15. februára 2000 (Potvrdené známe fakty): Podozrenie, že autonehoda, pri ktorej zahynul bývalý predseda Federálneho zhromaždenia ČSFR Alexander Dubček, bola zinscenovanou vraždou, sa nepotvrdilo. Ako v pondelok uviedol riaditeľ sekcie vyšetrovania MV SR Jaroslav Ivor, vlani v septembri podala Sociálnodemokratická strana Slovenska (SDSS) na neznámeho páchateľa trestné oznámenie pre podozrenie zo spáchania trestného činu vraždy. K vražde malo dôjsť tak, že neznámy páchateľ 1. septembra 1992 zinscenoval na 88. kilometri diaľnice D-1 v okrese Pelhřimov autonehodu, na následky ktorej 7. novembra toho istého roka A. Dubček zomrel. Sekcia vyšetrovania MV SR vykonala viaceré úkony a okrem iného požiadala oznamovateľa, aby svoje podozrenia konkretizoval. Oznamovateľ predložil publikáciu Tragédia na 88. kilometri od autora Liboslava Leksu, ktorá obsahuje rôzne názory na priebeh vyšetrovania nehody a súdneho konania. Vyšetrovateľ si vyžiadal z ČR kompletný spis Okresného úradu vyšetrovania Polície ČR v Pelhřimove, ktorý obsahuje aj obžalobu a rozsudok. Po preverení tohto materiálu vyšetrovateľ konštatoval, že neboli zistené skutočnosti, ktoré by nasvedčovali tomu, že úmrtie A. Dubčeka bolo spôsobené trestným činom vraždy. Zo súdnoznaleckých posudkov a iného materiálu vyplýva, že na úseku diaľnice D-1, kde sa nehoda stala, bol silný dážď. Služobné BMW 535i, v ktorom vodič Ján R. viezol A. Dubčeka na zasadanie FZ ČSFR z Bratislavy do Prahy, šlo neprimeranou rýchlosťou, čo potvrdili aj očití svedkovia. BMW sa v dôsledku akvaplaningu a veľkej rýchlosti dostalo do šmyku a opustilo diaľnicu. V okamihu opustenia vozovky sa pohybovalo rýchlosťou 114-131 km/h. Prevrátilo sa na strechu a späť na kolesá, pričom vodič i A. Dubček boli vymrštení z vozidla. A. Dubček utrpel ťažké zranenia, ktorým podľahol 7. novembra 1992. Jána R. vyšetrovateľ obvinil z ublíženia na zdraví a bol odsúdený na 12 mesiacov odňatia slobody nepodmienečne.“

 

 

 

Komentáre

Prehľad komentárov

Zatiaľ nebol vložený žiadny komentár.