Choď na obsah Choď na menu
 


Francúzska história

12. 10. 2008

Vyhrať mohla len jedna

ALŽBETA I. sa do histórie zapísala aj tým, že dala popraviť škótsku kráľovnú Máriu. S jej smrťou sa však nikdy nezmierila. Verila, že zákon platí pre poddaných, ale nie pre panovníkov. Tí sa zodpovedajú len Bohu. Okolnosti to však zariadili inak.
Alžbeta I. svoju konkurentku Máriu, škótsku kráľovnú, nikdy nestretla. Ich životy však boli osudovo prepojené. Mária sa totiž považovala za dedičku anglického trónu a to pre Alžbetu znamenalo stále obavy o svoju pozíciu. Keď v Škótsku vypukla vzbura a Máriu z krajiny vyhnali, poprosila Alžbetu, ako svoju sesternicu, o pomoc. Tá sa ju rozhodla umiestniť a strážiť v jednom zo svojich vidieckych sídiel. Mária sa tak vlastne stala nebezpečným väzňom na celých 19 rokov. Počas tohto obdobia, odrezaná od sveta, listami podporovala niekoľko plánov o získanie škótskeho a anglického trónu. Stala sa preto tŕňom v oku všetkým, ktorí sa starali o bezpečnosť Alžbety. Mária bola totiž tajná zbraň katolíkov, ktorí chceli, aby nahradila túto protestantskú kráľovnú.

Osudná chyba

A tak začal sir Walsingham, štátny sekretár a najvyšší špión Anglicka, tajne sledovať Máriinu korešpondenciu. Trvalo to dlho, ale dočkal sa. List z takzvaného Babingtonského spiknutia svedčil o tom, že Máriu podporuje aj najsilnejší panovník na kontinente, španielsky kráľ Filip II. Najdôležitejšie však bolo, že v šifrovanej správe Mária otvorene podporila zavraždenie Alžbety.

Walsingham mal konečne dôkaz o jej zrade a tá sa podľa zákonov trestala smrťou. Sama Alžbeta tomu najskôr nechcela uveriť a zúrila. Odmietala Máriu poslať na popravu. Panovníci sa podľa nej mali zodpovedať len Bohu, a nie pozemským súdom. Pod nátlakom svojich radcov, ktorí sa báli štátneho prevratu podporovaného Španielskom, však napokon poľavila a 1. februára 1587 podpísala rozsudok smrti nad Máriou Stuartovnou, škótskou kráľovnou. Popravili ju o sedem dní neskôr. Alžbeta si teda upevnila svoje postavenie, ale s popravou sa nikdy nevyrovnala.

 

Hlavní záhady Jany z Arku zůstávají bez vysvětlení

Paříž - Více než roční průzkum ostatků Jany (nebo také Johanky) z Arku ukázal, že ostatky jsou padělkem. To znamená, že se z nich vědci nedozvědí nic o osobě, která tak zůstává jednou z nejtajemnějších postav evropských dějin. Klíčová otázka totiž zní: kdo opravdu byla světice, která v patnáctém století několikrát porazila anglickou armádu a dosadila na trůn francouzského krále?

Jana z Arku byla upálena v roce 1431 ve francouzském Rouenu. V roce 1867 byla v jedné pařížské lékárně objevena sklenice s nápisem, že jde o "Pozůstatky nalezené pod hranicí Jany z Arku, Panny orleánské".

Církev je uznala za pravé. Před rokem se však Philippe Charlier, soudní vědec z nemocnice v Garches poblíž Paříže, pustil s kolegy do jejich zkoumání. V minulých měsících proskočily zprávy, že ostatky nejsou podle jejich průzkumu pravé. Nyní však vědecký časopis Nature informoval o Charlierových souhrnných poznatcích.

Kdepak Jana. Egyptská mumie!

Zjistilo se, že v nalezené sklenici byl kus lidského žebra, zbytky lněné látky a také kočičí stehenní kost. To by samo o sobě nic neznamenalo, protože černé kočky se ve středověku házely za čarodějnicemi do plamenů.

Avšak radiokarbonová analýza ukázala, že všechny kosterní ostatky pocházejí z doby mezi třetím a šestým stoletím před naším letopočtem. Tmavé zbarvení nepocházelo z ohně, ale z umělého obarvení rostlinnými a minerálními oleji. Lněná látka nesla charakteristiky tkanin, do nichž se zavinovaly egyptské mumie. A bylo v ní značné množství pylu z borovic, druhu, který nerostl v Normandii. Zato se jeho pryskyřice používala při egyptském typu balzamování.

Doktor Charlier dokonce požádal o pomoc experty na vůni pracující pro dva kosmetické koncerny. Ti čichali k různým vzorkům z jeho soudní laboratoře a také k údajným ostatkům Jany z Arku, aniž by věděli, odkud který vzorek pochází.

V ostatcích rozpoznali vůni vanilky, která neodpovídá spálenému organismu, nýbrž běžnému rozkladu těla, zvláště mumifikovaného. Laboratorní rozbory prokázaly podobnost egyptským mumiím. Mumie se do Evropy ve středověku dovážely pro výrobu léků. A ostatně, v Egyptě se spolu s mumifikovanými lidmi pohřbívaly i kočky.

Charlierův jasný závěr tedy zní: nejde o pozůstatky Jany z Arku, ale o zbytky mumie, za Janiny pozůstatky podvodně vydávané. Méně jisté je pak vysvětlení, proč někdo ostatky v 19. století padělal. Snad pro posílení národního sebevědomí, kdož ví...

Vítězství, pád a poprava

Janu z Arku však obestírá velká záhada.

Podle dostupných historických údajů se pozdější Panna orleánská narodila pravděpodobně v roce 1412 ve francouzské vesnici Domrémy. Bylo to v době anglo-francouzských válek, kdy měli Angličané pod kontrolou rozsáhlé území Francie. Jako sedmnáctiletá se v roce 1429 protlačí ke korunnímu princi. Přesvědčí jej, že slyší hlasy svatých, které ji vyzývají, aby vedla vojsko, porazila Angličany a prince nechala korunovat králem.

Princ se nechá přesvědčit, Jana vede vojsko, vítězí, a díky ní je princ v roce 1429 v katedrále v Remeši korunován jako francouzský král Karel VII.

Jenže o rok později je zajata spojenci Angličanů, postavena před inkviziční soud složený z představitelů církve kolaborujících s Angličany, odsouzena jako čarodějnice a nakonec upálena.

Církev ji však ještě v 15. století rehabilitovala, a pak roku 1920 prohlásila za svatou.

Až příliš úspěšná pasačka

Jak je možné, že prostá pasačka přesvědčí budoucího krále, jeho dvůr a vojenské velitele, aby jí svěřili velení vojsk? To je první záhada.

Jak to, že se jí v roli vojevůdce daří? Je to jen štěstí podpořené fanatickou vírou jejích přívrženců?

Český spisovatel literatury faktu Václav Pavel Borovička shromáždil v knize "Procesy, které vzrušily svět" údaje ze zahraniční literatury. Podle nich dokonce brzy po upálení přijíždí do Orleansu jakási žena, která o sobě říká, že je Janou z Arku. Zaznamenávají to zápisy v městských účetních knihách (obsahující údaje o placení korespondence mezí ní a radnicí, za dary a za pohoštění, a dokonce i zápis o zrušení "předplacené" zádušní mše za Janu, která je zbytečná, protože Jana přece žije). Lidé, kteří opravdovou Pannu orleánskou znali, nemají o její totožnosti žádné pochyby.

Místo Jany prý totiž záměrně upálili někoho jiného, snad dokonce nějakou starou ženu.

Vysvětlením královský původ?

Mezi neoficiálními hypotézami je i taková, že Jana byla ve skutečnosti nemanželskou dcerou poněkud frivolní královny Isabely, tedy nevlastní sestrou budoucího krále Karla VII.
Tato hypotéza by vysvětlila, proč se s ní budoucí král vůbec bavil, proč by jí svěřil armádu. A vlastně i to, proč by po jejím odsouzení stálo za to inscenovat upálení někoho jiného: královská krev měla přece jen určitá privilegia.

Teoreticky se alespoň něco z těchto hypotéz, například stáří upálené ženy, dalo potvrdit či vyvrátit důkladným průzkumem ostatků Jany z Arku.

Když se však nyní ukázalo, že jde o padělek, mohou třeba i šílené hypotézy žít dál. Nové poznání je nemůže ohrozit.
 

Kolaboranti

Nacisti našli vo Francúzsku mnohých ochotných. Po vojne im to krajania zrátali

Maršal Philippe Pétain, hrdina prvej svetovej vojny, pokorne podpísal kapituláciu v druhej svetovej vojne a prijal okupáciu svojej krajiny. Ba ešte viac. Edward Spears, Churchillov zmocnenec vo Francúzsku, oznamoval do Londýna: „Porážka akoby mu urobila radosť. Od prvého dňa vlády starý sklesnutý muž ožil.“ Pétain neraz prejavil svoje kvality nielen na bojovom poli, ale i v politike a v diplomacii. Ak on, povýšený na piedestál národného hrdinu, slúžil okupantovi, čo potom iní? Slúžili mnohí. Podľa jeho vzoru. Mnohí až do roztrhania tela.

Hra na dve strany

Väčšinu francúzskeho územia okupovali hitlerovci priamo. Tú menšiu časť nepriamo, cez vládu v neveľkom kúpeľnom meste Vichy v strede Francúzska. Tam v kasíne hotela Národné zhromaždenie 10. júla 1940 odhlasovalo Pétainovi zákonodarnú i výkonnú moc a tým aj svoj zánik. Mohol vládnuť sťaby diktátor.
Hoci Pétain výdatne pomohol republike, nemal ju veľmi v láske. Myslel si, že zničila vnútornú jednotu národa a zaviedla chaos. Za jej takmer sedemdesiatročnej existencie sa len ministerských predsedov vystriedalo azda aj sto. Pétain bol za vládu pevnej ruky. Tou pevnou rukou mala byť jeho. V úradných záležitostiach používal kráľovskú formuláciu: „My, Phillipe Pétain, maršal Francúzska, nariaďujeme...“ V prejavoch často oslovoval masy „môj ľud“, „moje deti“ a jeho zasa označovali za „otca národa“. Taký titul si zvyčajne nárokujú diktátori alebo im ho vďačný ľud prisúdi.
Za vojny padli do nemeckého zajatia približne dva milióny Francúzov. Pétain vymohol, že sa väčšina z nich vrátila. Odmietol bojovať po boku hitlerovcov. Pétain nie všetky nariadenia okupantov prijímal a pokukoval i po západných spojencoch. Hral na dve strany. Hitlerovci mu to však rýchlo zatrhli. Potom už takmer výlučne hral len na jednu, na ich. Pod Pétainovým patronátom sa gestapáci i kolaboranti dopúšťali brutálnych represálií, popravovali rukojemníkov, deportovali politických väzňov - zo 150-tisíc sa ich domov nevrátili dve tretiny, vyvážali Židov - takmer z 80-tisíc sa ich vrátilo sotva 2 500, vraždili príslušníkov odboja. Po vojne súd vymeral Pétainovi trest smrti. Charles de Gaulle mu ho zmenil na doživotie.

Za kariérou cez mŕtvoly

Keď Pierre Laval vyrastal, jeho otec, nezámožný vinohradník, ho pokladal za dieťa bez veľkej budúcnosti. Po maturite vyštudoval právo, oženil sa s dcérou zámožného lekára a vstúpil do radov robotníckej strany. Začal nosiť červené kravaty. Z ľavičiara sa potom stal pravičiar a začal nosiť biele kravaty. Potom centrista. Urobil oslňujúcu kariéru. Zo starostu mesta Aubervilliers bol niekoľko ráz minister a dva razy predseda vlády. Roku 1935 ako francúzsky premiér a minister zahraničia povedal: „Je na tomto svete päť či šesť ľudí, od ktorých závisí mier. Osud ma urobil jedným z nich.“
Francúzsko sa stalo deviatou obeťou Hitlerovej dobyvačnej politiky. Podľahlo za neuveriteľných 39 dní. Tak bleskovo ako predchádzajúce obete. Pierre Laval pochopil: Hitlerovi sa nik nemôže postaviť na odpor. Ponúkol mu svoje služby. No už aj predtým sa pohrával s myšlienkou o spolupráci s nacizmom, ktorá by zabezpečila nemecko-francúzsku nadvládu pri vytváraní „novej Európy“. Napokon sa zistilo, že to všetko zle pochopil.
Muž, ktorý si myslel, že môže rozhodovať o mieri, rozhodoval predovšetkým o vojne. O vojne proti vlastnému národu. Je pravda, že Pétainova politika si spočiatku našla mnohých priaznivcov, ale odpor proti nej postupne narastal. Laval, najhorlivejší z kolaborantov, súhlasil napríklad s odvozom Francúzov, najmä mladých, na práce do Nemecka. Spolu s vojnovými zajatcami sa ich tam ocitlo asi 4,5 milióna. Laval dal pokyn Darnandovi, inému horlivému kolaborantovi, aby vytvoril milíciu s poslaním potierať akýkoľvek odpor.
Laval mal záľubu v nakupovaní kravát. Raz mu jeden z poslancov v parlamente povedal: „Bol by som rád, keby vaše ruky boli také čisté ako vaše kravaty.“ Pred koncom vojny sa ešte pokúšal využiť svoje umenie lavírovať a znova sa dostať na výslnie. Spojenci s ním však odmietli rokovať. Najvyšší tribunál spravodlivosti aj jeho odsúdil na trest smrti. Ibaže jemu nik nedal milosť.

Hitlerov miláčik

Ferdinand de Brinon sa prvý raz stretol s führerom krátko po tom, ako sa Hitler dostal k moci. Príslušník starého francúzskeho šľachtického rodu a pohlavár nacistov si porozumeli. Veď čo chcel Hitler? Brinon to neskôr napísal v novinách: „Faktom je, že Hitler je človek, ktorý sa usiluje o porozumenie s Francúzmi.“ A čo útoky v Mein Kampfe, v tejto biblii nacizmu, proti Francúzsku? Aj to Brinon vysvetlil: Monsier Hitler sa tých názorov už zriekol.
Maršal Pétain kolaboroval s nacistami, aby zabránil  úplnému zničeniu krajiny. Nevyšlo mu to. Stal sa poslušnou bábkou v rukách hitlerovcov. Podobne ako iní politici, ktorí sa o to isté pokúšali v iných okupovaných krajinách. Laval kolaboroval z túžby po moci, Brinon, Doriot, Bucard, Deloncle a mnohí ďalší z presvedčenia, ku ktorému inklinovali už dávno. Len v rokoch 1935 - 1937 prijal Hitler Brinona až päť ráz.
Brinon sa činil. Stal sa predsedom francúzsko-nemeckého výboru v Paríži s poslaním propagovať nacizmus, roku 1940 prevzal vedenie francúzskeho vichistického veľvyslanectva v Paríži pri nemeckých okupačných úradoch, neskôr ho vymenovali za ministra. Zúčastňoval sa na najdôležitejších rokovaniach a všade dôsledne presadzoval direktívy z Berlína. Nadriadení vrátane Pétaina a Lavala sa mu nezdali dosť radikálni, a tak ich udával.
Po páde Paríža sa Brinon spolu s ďalšími najoddanejšími posledný raz stretol s Hitlerom. Vo vlčom dúpäti mu prisahali vernosť. A založili výbor za oslobodenie Francúzska. Nemeckí pohlavári si ho vysoko cenili, tribunál ho po vojne ocenil na trest smrti.

Francúzi vraždia Francúzov

Joseph Darnand bol hrdinom prvej svetovej vojny. Nie až takým veľkým ako Pétain, lebo bol vtedy len seržantom. Na čele neveľkého oddielu dostal za úlohu zajať „jazyka“ v nemeckých predných líniách. Doviedol ich dvadsaťsedem. Od Pétaina dostal najvyššie vyznamenanie. A neskôr, za druhej svetovej vojny, ako starý fašista poverenie založiť francúzsku milíciu. Jej úlohou bolo najmä likvidovať odboj.
V milícii sa sústredilo približne 30-tisíc mladých a dobre vycvičených mužov. Prenikali do odbojových organizácií a zabíjali s takým elánom, až to príjemne prekvapilo aj esesákov. Nikto nezabíja tak ako vlastný brat. Makisti a milícia sa navzájom nenávideli, vyhlasovali sa za zradcov a viedli medzi sebou krutú vojnu. Za vpádu hitlerovských vojsk do Francúzska padlo asi 130-tisíc francúzskych vojakov, obeťou boja medzi Francúzmi sa stalo azda 100-tisíc ľudí.
Darnand sa v decembri 1943 na žiadosť Nemcov stal členom vlády. Lebo - ako to povedal nemecký zástupca - „treba postaviť do čela ministerstva vnútra energického človeka zaangažovaného za francúzsko-nemeckú spoluprácu“. Darnand patril medzi najväčších kolaborantov a za jeho „francúzsko-nemeckú spoluprácu“ ho v Berlíne vymenovali za čestného obersturmführera zbraní SS.
Najvyšší tribunál spravodlivosti, ktorý zvažoval vinu najvyšších predstaviteľov štátu, začal svoju činnosť v marci 1945. Obvinil 58 z nich, 18 odsúdil na smrť. Medzi nimi i Darnanda. Pred nižšími súdmi sa ocitli desaťtisíce ľudí, 40-tisíc z nich odsúdili za kolaboráciu s okupantom, 1 500 popravili. Vyrovnávanie účtov sa odohrávalo i bez súdov. Padlo mu za obeť - podľa niektorých údajov - až 10-tisíc osôb. Francúzi naďalej vraždili Francúzov.

LADISLAV ŠVIHRAN

 

Komentáre

Prehľad komentárov

Zatiaľ nebol vložený žiadny komentár.