Choď na obsah Choď na menu
 


História civilizácie

21. 6. 2009

Templári

„Templári súvisia vždy so všetkým,“ sformuloval jeden z hrdinov románu Foucaultovo kyvadlo základnú tézu všetkých poriadnych sprisahaneckých teórií o tajných silách riadiacich chod sveta. Satira Umberta Eca na ľudskú hlúposť dobre ilustruje posmrtný život mocného a bohatého rytierskeho rádu, ktorého náhly pád sa začal pred 700 rokmi, 13. októbra 1307.

Rád Chudobých rytierov Krista a Šalamúnovho chrámu založili pravdepodobne v roku 1119. Templármi ich nazývali podľa sídla v Jeruzaleme, ktoré malo stáť na mieste bývalého Šalamúnovho chrámu - Templu.

Podobne ako ďalšie rády mníchov - rytierov, ktoré postupne vznikli, mali chrániť pútnikov smerujúcich do Jeruzalema pred útokmi moslimov. Postupne sa vyvinuli v asi najmocnejšiu vojenskú silu vtedajšieho západného kresťanstva. Mali dobrý výcvik a disciplínu, ktoré kombinovali s mníšskou askézou a častými modlitbami. Nepodliehali svetskej moci, iba pápežovi.

Aby si zabezpečili dosť peňazí na boj s moslimami, usilovne zbierali dary od zbožných kresťanov a časom nahromadili obrovský majetok. Ten rozmnožovali finančnými transakciami a poskytovaním bankových služieb. Panovníci vrátane francúzskeho kráľa im zverili spravovanie svojich príjmov.

Piatok trinásteho

Moc, bohatstvo a príslovečná arogancia získali rádu  aj veľa nepriateľov.

Kritika na ich adresu zosilnela po roku 1291, keď križiakov definitívne vyhnali zo Svätej zeme. Templári síce pripravovali ďalšiu výpravu, ktorá by Palestínu dobyla späť, množili sa však hlasy, ktoré stratu Svätej zeme pripisovali práve im. Vinili ich z neschopnosti spolupracovať s ostatnými kresťanmi a z odklonu od pôvodných zbožných ideálov.

Potom prišiel útok z nečakaného smeru. Francúzsky kráľ Filip IV. Pekný, ktorý mal dovtedy s templármi dobré vzťahy, nechal na úsvite v piatok 13. októbra 1307 v rámci starostlivo pripravenej akcie po celom Francúzsku pozatýkať členov ich rádu. Odvtedy piatok trinásteho považujú za nešťastný deň.

Kráľovi ľudia ich obvinili z najhorších predstaviteľných zločinov stredoveku a to z kacírstva, spolčovania sa s neveriacimi a z homosexuality. Mali vraj pri tajných rituáloch haniť Krista, pľuvať na kríž a dokonca bozkávať svojho nadriadeného na miesto poniže chrbta.

Historici dodnes vedú spory o tom, či boli tieto obvinenia čo len  z časti pravdivé. Filipa IV. viedli k zákroku proti templárom prozaickejšie dôvody a to najmä snaha získať ich majetok pre večne prázdnu kráľovskú pokladnicu. Niekoľko rokov pred tým totiž podobne zasiahol aj proti Židom.

Posledný veľmajster

Rytieri pri zatýkaní nekládli a ani nemohli klásť odpor. Drvivá väčšina bojaschopných členov rádu bola totiž vo východnom Stredomorí a na Pyrenejskom polostrove. Vo Francúzsku žili najmä starí vyslúžilci a ľudia obhospodarujúci rádový majetok. Medzi zatknutými bol aj posledný veľmajster rádu, asi šesťdesiatročný Jac­ques de Molay.

Väčšina zatknutých vrátane Molaya pod tvrdým tlakom a na mučidlách rýchle priznali všetko, čo od nich chceli. Proces s templármi sa aj napriek tomu ťahal roky, lebo mnohí z obvinených, po vymanení sa z rúk kráľových ľudí svoje vynútené priznania odvolali.

Urobil tak aj Molay, ktorý bol aj s niekoľkými druhmi roku 1314 upálený v Paríži  Pápež Klement V. na vinu templárov veľmi neveril, bol však vo Filipovom područí a  preto rád v roku 1312 oficiálne zrušil.

Templársky mýtus

Obrovská moc a prudký pád spojený s tajomnými obvineniami sa stali základom jedného z najpôsobivejších historických mýtov. Jeho rozkvet nastal v 18. storočí, keď si ich ako svojich predchodcov do pseudohistórie začlenili slobodomurári.

Templársky mýtus je odvtedy stálicou najrôznejších „záhadologických“ kníh a románov. Podľa dobových svedectiev pomerne prostí a nevzdelaní rytieri sa v nich premenili na bradatých znalcov magických tajomstiev a pradávnych okultných vedomostí, strážcov svätého grálu či objaviteľov Ameriky. Anglický historik a novinár Peter Partner hovorí možno až príliš príkro o templárizme ako o viere, ktorú vymysleli šarlatáni na oklamanie hlupákov.

Výplodom fantázie asi je i legendárny poklad templárov, dodnes vytrvalo mátajúci v mnohých hlavách. Miest, kde by sa mal ukrývať, je nesčíselne, vrátane susedného Česka a  Poľska. Hľadali by sme ho však asi márne. Rád síce mal veľké príjmy, tie však spoľahlivo hltala vojna. Obrana križiackeho územia v Palestíne a neskôr snaha o jej znovuzískanie si žiadali stály prílev peňazí a ľudí. To, čo z templárskeho majetku zostalo, si rozdelili francúzsky kráľ i ďalší svetskí panovníci, cirkev a konkurenčné rytierske rády.

Hitlerova veda a mystika

Je opravdu historii ono odvíjení říší, bitev, politických revolucí, dat většinou krvavých?

 - Hitlerova veda a mystikaPravá historie není historií posouvání hranic. Je to historie civilizace. A civilizace, to je na jedné straně pokrok techniky a na druhé straně pokrok duchovnosti…“ (René Grousset)

Jeden mladý historik říká, že jestliže naše generace zamýšlí jasně prozkoumat minulost, pak musí nejdříve strhnout masky, pod nimiž zůstávají nepoznáni strůjci naší historie…

Od Aristarcha ze Samu po hvězdáře roku 1900 potřebovalo lidstvo 22 století, aby vypočetlo přibližnou vzdálenost Země od Slunce: 149 400 000 kilometrů. A přitom by stačilo násobit miliardou výšku Cheopsovy pyramidy, postavené podle vědců 2 900 let př.n.l.

Dnes víme, že stavitelé uložili do pyramid výsledky vědy, jejíž původ a metody neznáme. Shledáváme se tam s Ludolfovým číslem a přesným výpočtem délky slunečního roku, s poloměrem a vahou země, se zákonem precese jarního bodu, s hodnotou jednoho délkového stupně, s přesným severním směrem a snad s mnoha jinými, doposud nerozluštěnými daty.

Odkud pocházejí tyto znalosti? Jak k nim stavitelé dospěli, nebo jak je přejali a od koho? Stavba pyramid svědčí o zvládnutí techniky, která nám zůstává zcela nepochopitelná.

Nenašel se žádný přístroj umožňující tak exaktní vědecké výpočty, ani stopy svědčící o jakési vyspělé technologii. V pyramidách nebyly nalezeny žádné písemné záznamy. Skeptici tvrdí, že ve stavbě zakomponované matematické vzorce a vztahy jsou pouhé shody okolností. Podle nich nám nezbývá nic jiného, než uvěřit, že dávní architekti a designéři dali vytěžit, převézt, vyzdobit, zdvihnout a usadit na půl milimetru přesně a podle měr, které jim v náhodné inspiraci prolétly hlavou, 2 600 000 kvádrů velké pyramidy jen proto, aby uspokojili megalomanii svých králů. To vše údajně zvládli nádeníci pracující s kousky dřeva a s pilami vhodnými nanejvýš k řezání lepenky, a přitom si vzájemně nešlapali na nohy…

O této i jiných stavbách starých nejméně pět tisíc let nevíme téměř nic. Víme však, že bádání o těchto věcech byla prováděna lidmi, pro něž je moderní civilizace jedinou možnou technickou civilizací. A když vycházejí z tohoto kritéria, pak si musejí představovat buď „boží pomoc“, anebo kolosální a bizarní mravenčí práci. Je však možné, že myšlení dávných projektantů bylo zcela odlišné od našeho. Mohli používat obdobných technik, jako jsou naše, ale také technik naprosto odlišných. Je možné, že jejich mocná věda a technologie, která úplně zmizela se světem faraónů přinesla jiná řešení, než jsou ta naše. Jistě. Dá se jen těžko uvěřit, že by nějaká civilizace mohla zaniknout, úplně zmizet. Ještě těžší je věřit, že by se mohla lišit od naší civilizace tak, že máme potíže ji jako takovou rozpoznat. A přece!...

Několik let v absolutním jinde

Když 8. května 1945 skončila poslední světová válka, začaly poraženým Německem okamžitě projíždět pátrací mise. Jejich zpráva obsahuje tři sta stran a doslova šokovala celý svět. Německo se oddělilo od okolního světa už v roce 1933 a jeho technický vývoj šel po dvanáct let podivně odlišnými cestami. I když Němci byli pozadu v oblasti atomové bomby, připravili obrovské rakety, jimiž se nevyrovnalo nic v Americe ani v Rusku. Rakety, s nimiž chtěl jejich konstruktér doletět až na Měsíc. Neznali radar, ale zkonstruovali detektory infračervených paprsků, jež byly stejně účinné. Nevynalezli sice silikon, ale rozvinuli zcela novou organickou chemii. Za těmito radikálními rozdíly v technické oblasti, byly ještě propastnější filosofické rozdíly. Odmítli relativitu a zčásti pomíjeli i kvantovou teorii. Nad jejich kosmologií by se spojenečtí astrofyzikové byli zděsili. Byla to teze o věčném ledu, podle níž planety a hvězdy byly kusy ledu vznášející se v prostoru.

Jestliže se mohla německá věda za dvanáct let takto propastně odlišit od okolního západního světa, přes možnosti výměny a sdělování, co si pak myslet o civilizacích, které se mohly vyvinout v minulosti? Do jaké míry jsou naši archeologové kvalifikováni k tomu, aby byli schopni posoudit stav a úroveň věd, technik, filosofie a znalostí Mayů či Khmérů?

Vzpomeňme Platóna a Homéra, kteří shodně popisují biblický Tharsis, nejbohatší hornické město při ústí Guadalquiviru. Rozkvétá už po neznámý počet věků, je to pokladnice modrosti a tajemství. Kolem roku 500 př.n.l. zaniká úplně a nevíme, jak ani proč. Je možné, že tajemné keltské středisko Numinor z 5. století př.n.l., není legendou, ale my o něm nic nevíme. Civilizace, o jejíchž minulé existenci určitě víme a jež odumřely, jsou stejně záhadné jako Lemuria či Atlantis. Arabská civilizace Cordóby a Granady vynalezla moderní vědu, objevila experimentální bádání, studovala chemii a dokonce raketový let. V arabských rukopisech z 12. století nacházíme plány bombardovacích raket. Kdyby byla Almanzarova říše stejně pokročilá v biologii, jako v ostatních technikách a vymýtila morovou epidemii, pak by k průmyslové revoluci došlo již v 15. nebo 16. století. A 20. století by pak bylo érou arabských meziplanetárních dobrodruhů, kteří by kolonizovali Měsíc, Mars a Venuši…

Hitlerova, Almanzarova a mnohé jiné říše se zhroutily v krvi a ohni.

Cortéz s úžasem pozoroval, že Aztékové jsou stejně civilizovaní jako Španělé. Dnes víme, že žili ze zbytků vyšší kultury Toltéků. Toltékové prý postavili sluneční pyramidy v Teotihuanacanu, dvakrát větší než Velká pyramida. Ale sami Toltékové byli potomky ještě dokonalejší civilizace Mayů. Z čeho čerpala a jak vznikla mayská věda … netušíme.

Připustíme-li existenci tak báječně pokročilých civilizací, jak vysvětlíme, že nesčetné vykopávky po celé Zemi nikdy nevynesly na světlo jediný zbytek předmětů, které by potvrdily jejich existenci?

Odpověď:

1. Je tomu sotva jedno století, co se vykopávky provádějí systematicky a naší atomové civilizaci není ani pár desítek let. Dosud nebyl proveden žádný vážný archeologický výzkum jižního Ruska, Číny, střední a jižní Afriky. Minulost obrovských území je pro nás dosud zahalena tajemstvím.

2. Archeologická muzea překypují předměty označenými jako „kultovní předměty“ nebo „rozličné“, o nichž nikdo nic neví. Jen málo archeologů má vědecké a technické znalosti. Ještě méně jsou schopni si uvědomit, že technický problém může být řešen několika různými způsoby a že jsou stroje, jež se nepodobají tomu, čemu my říkáme stroj: jsou totiž bez táhel, bez klik a kol. Několik inkoustových čar na preparovaném papíře může představovat přijímač elektromagnetických vln, prostá měděná trubice slouží jako rezonátor… Jak se technika vyvíjí, nekomplikuje se, ale naopak zjednodušuje a omezuje výstroj, až se stává téměř neviditelnou.

Je možné, že naše civilizace je výsledkem dlouhého úsilí, abychom ze strojů vytěžili schopnosti, které ovládal dávný člověk: sdělovat na dálku, vznášet se ve vzduchu, uvolňovat energii hmoty, rušit tíži atd. Je možné, že si na konci svých objevů všimneme, že tyto síly jsou ovladatelné výstrojí tak omezenou, že slovo ´stroj´ úplně změní smysl.

HITLEROVA FANTASTICKÁ VĚDA

Hvězdy jsou ledové balvany. Na Zemi se zřítilo už několik měsíců. Také náš Měsíc jednou spadne. Celou historii lidstva lze vysvětlit jako boj mezi ledem a ohněm. Člověk není dokončen. Stojí na pokraji strašlivé proměny, která mu dá moc, jakou naši předkové připisovali bohům. To jsou „vědecké“ teorie a koncepce, které využíval původní nacismus a jimž věřil Hitler a členové skupiny, k níž patřil, a které do značné míry ovlivňovaly jeho vojenské rozhodování.

Zcela bez povšimnutí tak na evropském kontinentě a v reálném čase vyrůstala civilizace naprosto odlišná od okolního světa. Patřila k světu oddělenému od našeho, od světa, který známe po šest nebo sedm století. Civilizace zcela odlišná od toho, co obvykle nazýváme civilizací, vznikla v Německu během několika let, aniž bychom si to jasně uvědomili. Její iniciátoři s námi už v podstatě neměli žádné intelektuální, morální nebo duchovní spojení. Náš duch odmítá připustit, že nacistické Německo ztělesňovalo pojmy civilizace, jež neměla k naší žádný vztah. A přece tomu tak bylo.

Teorie ledu a ohně

Jednoho rána v létě roku 1925 přinesl listonoš dopis všem vědcům v Německu a v Rakousku. Stačilo ho otevřít a myšlenka nám srozumitelné vědy byla mrtva. Dopis totiž obsahoval ultimátum:

„Teď je nutné si vybrat. Jít s námi nebo proti nám. Jako Hitler vyčistí politiku, tak Hans Hörbiger vymete falešné vědy. Nauka o věčném ledu bude znakem znovuvskříšení německého národa. Dejte si pozor. Zařaďte se k nám, než bude příliš pozdě!“

Hans Hörbirger zatím v kruzích inteligence uváděl do chodu systém, který je možné srovnat se systémem politických agitátorů.

Vytvořil hnutí s informační službou, náborovými kancelářemi, členskými příspěvky a propagandisty. Deníky byly zaplaveny reklamou, rozhazovaly se ve velkém množství letáky a pořádaly schůze. Astronomická shromáždění a konference byly přerušovány jeho příznivci křičícími: Ortodoxní vědci ven! Jdeme za Hörbigerem! Profesoři byli obtěžováni na ulicích. Ředitelé vědeckých ústavů dostávali výhružné listy. Obchodníci a průmyslníci dávali zaměstnancům podepisovat prohlášení: Přísahám, že věřím v teorii věčného ledu, než je přijali.

V několika letech hnutí uveřejnilo tři velká díla o své teorii, na čtyřicet populárních knih a stovky brožur. Vydávali ve vysokém nákladu měsíčník Klíč ke světovým událostem. Získali desetitisíce přívrženců. Někteří věhlasní inženýři a vědci se přidali k učení o věčném ledu, jako například Lenaře, který objevil s Roentgenem paprsky X, fyzik Oberte a Stark, jehož výzkumy ve spektroskopii byly známé na celém světě. Hitler Hörbigera otevřeně podporoval a věřil v něho.

Intuitivní poznání – základ velkolepého obrazu našeho světa

Hörbirgerova nauka vděčí za svou moc tomu, že vidí historii a vývoj kosmu v úplnosti. Vysvětluje utvoření sluneční soustavy, vznik Země, života a ducha. Popisuje celou minulost vesmíru a ohlašuje jeho budoucí proměny. Na tři podstatné otázky: Co jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme?, odpovídá vzrušujícím způsobem.

Všechno spočívá na myšlence věčného zápasu v nekonečných prostorech mezi ledem a ohněm a silou odpudivou a silou přitažlivou. Tento boj, toto proměnlivé napětí mezi protikladnými principy, tato věčná válka na nebi, která je zákonem planet, ovládá také Zemi a živou hmotu a určuje lidské dějiny. Autor teorie Hörbiger tvrdí, že odhaluje nejdávnější minulost naší planety i její nejvzdálenější budoucnost a zavádí do své nauky fantastické pojmy o vývoji životních druhů. Rozvrací naše obecné názory o historii civilizací, o objevení a rozvoji člověka a jeho společností. Když o tom mluví, nepopisuje neustálý vzestup, ale sérii výbojů a pádů. Lidé -bohové, obři, báječných civilizacích, které nám předcházely před statisíci a snad i miliony let. Tím, čím byli předkové naší rasy, se snad opět staneme i my, po mimořádných všesvětových katastrofách a proměnách v průběhu historie, která na Zemi jakož i ve vesmíru probíhá v cyklech. Neboť zákony nebes jsou stejné jako zákony Země a celý vesmír se podílí na stejném pohybu, je živoucím organismem, kde se vše obráží ve všem. Dobrodružství lidí je spjato s dobrodružstvím hvězd; co se odehrává ve vesmíru, odehrává se i na Zemi a naopak.

Jak vidíme, nauka o cyklech a téměř magických vztazích mezi člověkem a vesmírem dodává sílu nejvzdálenější tradiční myšlence. Přivádí znovu na scénu nejstarší proroctví, báje a legendy, dávná témata geneze, potopu, obry a bohy. Jak hned lépe pochopíme, je tato nauka v rozporu se všemi fakty přijaté vědy. Ale, říkal Hitler, "Je to nordická a nacionálně socialistická věda, která se staví proti vědě židoliberalistické". Věda přijatá na Západě jako ostatně i židokřesťanské náboženství, které tam nachází své spoluviníky, je spiknutím, které je nutné zlomit. Je to spiknutí proti smyslu pro epopej a magično, jež sídlí v srdci silného člověka, rozsáhlé spiknutí uzavírající lidstvu dveře k minulosti i k budoucnosti za oním nepatrným prostorem civilizací, který přehlédneme, spiknutí, které ho odřezává od jeho počátků a báječného osudu, a které ho zbavuje možnosti dialogu s bohy.

Vědci všeobecně připouštějí, že náš vesmír vznikl explozí asi před třemi nebo čtyřmi miliardami let. Explozí čeho? Celý vesmír byl obsažen v jediném atomu, nulovém bodě stvoření. Tento atom snad vybuchl a byl by od té chvíle v stálém rozpínání. V něm by tedy byly obsaženy celá hmota a všechny dnes rozvinuté síly. Ale v této hypotéze nelze přece jen vidět absolutní počátek vesmíru. Teoretikové rozpínání vesmíru z tohoto výchozího atomu ponechávají problém jeho původu stranou. Celkem vzato, věda o tom neprohlašuje nic přesnějšího, než podivuhodný indický epos: „V mezidobí mezi rozkladem a stvořením spočíval Višnu ve své vlastní podstatě a zářil spící energií uprostřed zárodků budoucích životů.“

Pokud jde o vznik naší sluneční soustavy, jsou hypotézy stejně mlhavé. Představovali jsme si, že se planety zrodily z částečného výbuchu Slunce. Snad poblíž prošlo mohutné hvězdné těleso a vyrvalo část sluneční hmoty, která se rozptýlila v prostoru a pak srazila v planety. Ono veliké těleso, neznámá superhvězda, pokračovalo ve svém běhu a zmizelo kdesi v nekonečnu. Představovali jsme si také výbuch dvojníka našeho Slunce. Profesor Roussel shrnující tuto otázku s humorem píše: „Dokud se nedovíme, jak se to událo, je jistá jen jediná věc, totiž to, že se sluneční soustava nějakým způsobem utvořila.“

Minulost a budoucnost vesmíru

Hörbiger však tvrdí, že ví, jak se to stalo. Vlastní definitivní výklad. V dopise inženýrovi Willymu Leyovi tvrdí, že ho tento výklad udeřil do očí už v mládí. „Měl jsem zjevení,“ praví, „když jsem jako mladý inženýr jednoho dne pozoroval, jak se roztavená ocel rozlévá po vlhké zemi pokryté sněhem. Země s jistým zpožděním vybuchla a nesmírně prudce.“ To je vše. Od tohoto pozorování se začne Hörbigerova doktrína rozvíjet a bujet. To je jeho Newtonovým jablkem. Na nebi bylo obrovské těleso vysoké teploty, milionkrát větší než naše dnešní Slunce. Toto těleso se srazilo s obrovskou planetou, utvořenou nakupením kosmického ledu. Hmota ledu pronikla hluboko do tohoto Nadslunce. Po statisíce let se nestalo nic, ale potom však vodní pára přivedla všechno k výbuchu.

Zlomky byly vrženy tak daleko, až se ztratily v mrazivém prostoru. Jiné dopadly zpět na centrální hmotu, odkud vzešla exploze. Konečně další byly vrženy do středního pásma, a to jsou planety naší soustavy. Bylo jich třicet. Jsou to kvádry, které se pozvolna pokryly ledem. Měsíc, Jupiter a Saturn jsou z ledu a kanály na Marsu jsou prý pukliny v ledu. Jediná Země není zcela zachvácena chladem. Probíhá v ní boj mezi ledem a ohněm. Ve vzdálenosti třikrát větší, než je vzdálenost Neptuna, se v okamžiku výbuchu nacházel obrovský ledový prstenec. Nachází se tam stále. Oficiální astronomové ho tvrdošíjně nazývají Mléčnou dráhou, protože v nekonečném prostoru skrz něj září několik hvězd podobných našemu Slunci. Pokud jde o fotografie jednotlivých hvězd, jejichž celek se prý skládá v Mléčnou dráhu, jsou to údajně jen fotografické nedokonalosti.

Skvrny, které pozorujeme na Slunci a které každých jedenáct let mění tvar a místo, zůstávají pro ortodoxní vědu nevysvětlitelné. Tyto jsou prý vytvářeny dopadem balvanů ledu, které se uvolňují na Jupiteru. A Jupiter vykoná svůj oběh kolem Slunce za jedenáct let.

Ve středním pásmu výbuchu jsou planety soustavy, k níž patříme, poslušny dvou sil: Jednak síle výbuchu, která je vzdaluje; a gravitaci, která je přitahuje k nejmocnější hmotě nacházející se v jejich sousedství.

Tyto dvě síly nejsou stejné. Síla prvopočáteční exploze se stále zmenšuje, neboť prostor není prázdný; je v něm jemná hmota složená z vodíku a vodních par. Kromě toho voda, která dosahuje k Slunci, naplňuje prostor krystalky ledu.

Tak je počáteční odpudivá síla stále více bržděna. Naproti tomu gravitace zůstává stálá. Proto se každá planeta přibližuje k nejbližší planetě, která ji přitahuje. Přibližuje se k ní tak, že kolem ní krouží, či spíše opisuje stále užší spirálu. A tak, dříve nebo později, každá planeta spadne na nejbližší planetu a nakonec celá soustava v podobě ledu spadne do Slunce. Pak nastane nový výbuch a nový počátek.

Led a oheň, odpuzování a přitahování, vedou ve vesmíru věčný boj. Tento boj určuje život, smrt a věčné znovuobrozování vesmíru. Německý spisovatel Almar Brugg napsal v roce 1952 na oslavu Hörbigera dílo, v němž říká:

„Žádná z teorií postihujících vesmír nepřihlížela k principu protikladu, boje dvou protikladných sil, který přece vyživuje lidské duše už po tisíciletí. Nehynoucí zásluha Hörbigerova spočívá v tom, že mocným způsobem vzkřísil intuitivní poznání našich předků o věčném konfliktu ohně a ledu, jak ho opěvuje Edda. Vysvětlil tento konflikt zrakům svých součastníků. Dal vědecký základ velkolepému obrazu světa, vázaného na dualismus hmoty a síly, odstředivosti, jež rozptyluje a přitažlivosti, jež shromažďuje.“

Jedna věc je tedy jistá: Měsíc nakonec spadne na Zemi. Je určitá doba, několik desítek tisíciletí, kdy se zdá, že vzdálenost dvou planet je stálá. Ale časem poznáme, že se spirála zužuje. Měsíc se v průběhu věků postupně přiblíží. Gravitační síla, kterou působí na Zemi, se bude zvyšovat. Tehdy se vody našich oceánů shromáždí do trvalého příboje a budou stoupat, pokrývat země, zaplavovat obratníky a obklíčí nejvyšší hory. Živé bytosti shledají, že jejich váhy postupně ubývá. Budou růst. Kosmické paprsky se stanou mocnějšími. Budou působit na geny a chromozómy a vytvoří tak mutace. Uvidíme, jak se objevují nová plemena, zvířata, rostliny a obří lidé.

Pak, až se ještě více přiblíží, Měsíc vybuchne a kroužíc stále plnou rychlostí se stane obrovským prstencem balvanů, ledu, vody a plynu, jenž bude kroužit stále rychleji. Konečně se tento prstenec zřítí na Zemi, a to bude Pád, ohlášená Apokalypsa. Ale jestliže někteří lidé, ti nejsilnější, nejlepší, vyvolení, přečkají, jejich zrakům se naskytne strašlivá podívaná. A snad i podívaná poslední...

Po tisíciletích bez oběžnice, kdy se Země dočká podivuhodného proplétání starých a nových plemen, nástupu civilizací vzešlých z obrů, nových začátků po potopě a obrovských katastrof, se k nám nakonec připojí Mars, který je menší než zeměkoule. Přiblíží se k oběžné dráze Země. Ale je příliš velký, aby mohl být zajat, aby se stal satelitem jako Měsíc. Projde zcela blízko Země a letmo se jí dotkne, jak se bude řítit do Slunce, přitahován jeho ohněm. Tehdy bude naše ovzduší v jediném okamžiku strženo, uchváceno gravitací Marsu, a opustí nás, aby se ztratilo v prostoru. Oceány budou pěnivě vířit na povrchu Země, smývat všechno a zemská kůra se rozpukne. Mrtvá zeměkoule, dále kroužící ve spirále, bude dohoněna ledovými planetoidami, jež se vznášejí na nebi,a stane se nesmírnou ledovou koulí, která se pak také vrhne do Slunce. Po této srážce nastane veliké ticho,naprostý klid, zatímco se v nitru planoucí hmoty bude po miliony let kupit vodní pára. Konečně dojde k novému výbuchu pro nová Stvoření ve věčnosti planoucích sil kosmu.

Takový je osud naší sluneční soustavy ve vidinách rakouského inženýra, kterého nacionálně socialističtí hodnostáři nazývali „Koperníkem 20.století “. Popíšeme nyní tuto jeho vidinu v její aplikaci na minulou, přítomnou a budoucí historii Země a lidí. Je to historie, jež se podobá -viděna „očima bouří a bitev “ proroka Horbigera – legendě plné báječných zjevení a strašlivých podivností.

Bylo to v roce 1948, věřil jsem v Gurdijeva a jedna z jeho věrných žákyň mě laskavě pozvala, abych strávil s rodinou několik týdnů u ní v horách.Tato žena měla skutečné vzdělání, vystudovala chemii, byla nadána bystrou inteligencí a měla pevný charakter. Pomáhala umělcům a intelektuálům. Po Lucovi Dietrichovi a René Daumalovi jsem jí měl být i já zavázán velkou vděčností. Nebylo v ní nic z pošetilé žákyně a učení Gurdijeva, jenž u ní občas pobýval, přijímala sítem rozumu. Přesto jsem ji jednoho dne přistihl, nebo jsem se tak aspoň domníval, při naprostém šílení. Otevřela mi náhle propasti svého deliria a já před ní stál němý a zděšený jako před agonií. Jiskřivá a chladná noc se snášela na sníh a my jsme klidně rozmlouvali, opřeni lokty o balkon horské boudy. Dívali jsme se na hvězdy, jako se na ně člověk dívá na horách, když pociťuje naprostou samotu, která jinde budí úzkost, ale zde očišťuje. Obrysy Měsíce se jasně rýsovaly.

„Mělo by se spíše říkat jednoho měsíce,“ řekla má hostitelka, ,„jednoho z měsíců …“

„Co tím chcete říci?“

„Na nebesích bývaly ještě jiné měsíce. Tento je zkrátka poslední...“

„Jakže? Že byly jiné měsíce, než tenhle?“

„To je zjištěno. Pan Gurdijev to ví, a jiní to vědí také.“

„Ale co astronomové...“

„Ó jestli věříte scientistům!...“

Její tvář byla klidná a usmívala se trochu soucitně. Od onoho dne jsem se přestal cítit jako rovný s některými Gurdijeovými přáteli, kterých jsem si vážil. Stali se v mých očích křehkými a znepokojivými bytostmi a já cítil, že jedno z pout, která mě vázala k této rodině, se právě přetrhlo. O řadu let později, když jsem četl Gurdijevovu knihu Belzebubova vyprávění a objevil Hörbigerovu kosmogonii, jsem pochopil, že tato vize nebo spíše tato víra nebyla pouhým saltem do fantastična. Mezi touto bizarní historií o měsících a filosofií nadčlověka, psychologií „vyšších stavů vědomí “ a mechanikou mutací byla jistá souvislost. Ostatně i v orientálních tradicích se nacházela tato historie a myšlenka, že lidé před tisíciletími mohli pozorovat jiné nebe, než je naše, jiná souhvězdí a jiný měsíc.

Inspiroval se Gurdijev jen u Hörbigera, kterého jistě znal? Nebo čerpal z dávných pramenů vědění, z tradic nebo legend, k nimž se Horbiger jakoby náhodou přiblížil během svých pseudovědeckých osvícení? Na balkóně té horské boudy jsem netušil, že moje hostitelka vyjadřuje víru, v niž uprostřed trosek velkých mýtů dosud věří tisíce mužů v hitlerovském Německu, dosud pohřbeném pod ruinami, tehdy ještě kouřících krví. A moje hostitelka to za oné krásné, jasné a klidné noci netušila také.

Až spadne na zem čtvrtý měsíc

Podle Hörbigera je tedy Měsíc, který vidíme, jen posledním, čtvrtým ze Zemí zajatých satelitů. Naše zeměkoule prý za dobu svého trvání přitáhla již tři. Tři hmoty kosmického ledu bloudící prostorem se postupně přiblížily k naší oběžné dráze. Jaly se spirálovitě kroužit kolem Země a přibližovat se k ní, až na nás nakonec spadly. Také náš dnešní Měsíc se zřítí na Zemi. Ale tentokrát to bude horší katastrofa, neboť tento poslední ledový satelit je větší, než všechny předchozí. Celá historie naší zeměkoule, vývoj druhů a celá lidská historie se dají vysvětlit tímto sledem měsíců na našem nebi.

Byla čtyři geologická období, neboť byly čtyři měsíce. Žijeme ve čtvrtohorách. Když takový Měsíc padá nejdříve se roztrhne,a jak krouží stále rychleji, promění se v prstenec skal, ledu a plynů. A tento prstenec dopadne na Zem a pokryje v kruhu zemskou kůru a změní v kámen vše, co se nachází pod ním. Pohřbené organismy za normálních okolností nezkamení, ale shnijí. Zkamení jen v důsledku mimořádné události, jen ve chvíli, kdy se zřítí nějaký měsíc. Proto můžeme počítat prvohorní, druhohorní a třetihorní období. Poněvadž jde o prstenec, máme o historii života na Zemi jen velmi zlomkovitá svědectví. V průběhu věků se mohly zrodit a opět zmizet jiné živočišné a rostlinné druhy, aniž po nich v geologických vrstvách zůstaly stopy. Ale teorie postupných měsíců umožňuje představu o modifikacích, které živé formy v minulosti podstoupily. Umožňuje také předvídat i modifikace budoucí.

V období, kdy se satelit blíží, co obíhá několika set tisíc let kolem Země ve vzdálenosti od čtyř do šesti zemských poloměrů. Ve srovnání se vzdáleností našeho dnešního Měsíce je to na dosah ruky. Gravitace se tedy značně změní. A právě gravitace propůjčuje bytostem jejich velikost. Rostou jen úměrně k váze, již mohou unést.

Období, kdy je satelit blízko, je obdobím gigantického vzrůstu. Na konci prvohor se objevují obrovské rostliny, obrovitý hmyz.

Na konci druhohor pak diplodoci, iguanodonti, zvířata dlouhá 30 metrů. Dochází k náhlým mutacím, neboť kosmické paprsky jsou mocnější. Bytosti nadlehčené ve své váze se vztyčují, lebeční dutiny se zvětšují, zvířata začínají létat. Snad na konci druhohor se objevili obří savci a snad i první lidé vytvoření mutací. Bylo by třeba umístit toto období na konec druhohor, do chvíle, kdy druhý měsíc obíhá v blízkosti zeměkoule, což bylo před asi patnácti miliony let. Je to doba našeho předka, obra. Paní Blavatská, jež tvrdila, že se jí dostalo sdělení Knihy Dzyan, prý nejstaršího lidského textu vypravujícího historii počátků člověka, tvrdila, že první rod obrovitých lidí se objevil za druhohor: Člověk druhohorní bude jednoho dne objeven, a s ním i jeho už dávno pohlcené civilizace.

V noci věků, nekonečně temnější, než jsme si mysleli, se pod odlišným měsícem ve světě příšer objevuje první obrovský člověk, který se nám sotva podobá a jehož inteligence se liší od naší. První člověk a snad první lidský pár, dvojčata vypuzená ze zvířecí dělohy zázrakem mutací, jichž přibývá, když kosmické záření dosahuje gigantických rozměrů. Genesis vypravuje, že potomci těchto předků žili pět až devět set let.

Nadlehčení váhy totiž snižuje míru opotřebení organismu. Nevypráví o obrech detailně, ale židovské a mohamedánské tradice bohatě napravují toto opomenutí a konečně Hörbigerovi žáci tvrdí, že zkamenělé pozůstatky druhohorního člověka byly nedávno nalezeny v Rusku. Jaké asi byly formy civilizace obrů, před patnácti miliony lety? Představujeme si sdružení tvorů a způsob života utvářený podle obřího prvohorního hmyz, jehož je stále ještě udivující dnešní hmyz jen zdegenerovaným potomkem. Představujeme si obrovskou moc sdělování na dálku, civilizace založené na modelu centrál psychické a hmotné energie, jaké vytvářejí kupříkladu mraveniště, jež kladou pozorovateli tolik převratných problémů o neznámých oblastech infrastruktur nebo superstruktur inteligence.

Tento druhý měsíc se ještě více přiblíží, rozpukne se v prstenec a dopadne na Zemi, jež prožije nové a dlouhé období bez satelitu. V dalekých prostorech se ve spirále připojí na oběžnou dráhu Země ledovcový útvar, která takto zachytí nový měsíc. Ale v období, kdy nad hlavami nezáří žádný velký kotouč, přežijí jen některé druhy mutací, které vznikaly na konci druhohor a přetrvají zmenšujíce své rozměry. Ještě i někteří obři se přizpůsobují. Když se objeví třetihorní měsíc, jsou zde už obyčejní lidé, menší, méně inteligentní, naši skuteční předci. Ale druhohorní obři, kteří prošli kosmickou katastrofou, ještě existují a malé lidi zcivilizují.

Myšlenka, že lidé vzešli ze zvířecího stavu a divošství a pozvolna se povznesli až k civilizaci, je nedávná. Je to židokřesťanský mýtus vnucený do vědomí lidí proto, aby navždy zapudil mýtus mnohem mocnější a více zjevující. Když bylo lidstvo ještě svěží a v době, kdy mu ještě žádné chytře spředené spiknutí nevyhnalo z vlastní paměti bližší minulost, vědělo, že pochází z obrů, z obřích králů, kteří je všemu naučili. Vzpomínalo na zlatý věk, kdy ho před ním zrozené nadřazené bytosti učily zemědělství, zpracování kovů, uměním, vědám a zacházení s duší.

Řekové si připomínali Saturnův a věk vděčnost projevovanou jejich předky Héraklovi. Egypťané a obyvatelé Mezopotámie udržovali legendy o obřích králích, zasvětitelích. Různé nárůdky, jimž dnes říkáme „primitivní “, například domorodci z Tichého oceánu, mísí do svého samozřejmě „zvrhlého náboženství “ kult dobrých obrů z počátků světa. V naší době, kdy byla všechna duchovní data a znalosti postavena na hlavu, nacházejí lidé, kteří podstoupili strašlivé úsilí jak uniknout přijatému myšlení, u zdrojů své inteligence nostalgii po šťastných dobách v úsvitu věků, po ztraceném ráji, po zahalené vzpomínce na prvotní zasvěcení.

Všechny tradice, od Řecka až po Polynésii, od Egypta po Mexiko a Skandinávii, vypravují, že lidé byli zasvěceni obry. Je to zlatý věk třetihorní doby, který trvá několik milionů let a za nějž mravní, duchovní a snad i technická civilizace dosahuje na naší planetě svého vrcholu.

„Když se obři ještě mísili mezi lidi, za těch dob, kdy nikdy nikdo nepronesl slovo,“ píše Hugo, jehož se zmocnilo mimořádné osvícení.