História Slovanov
Slovania Podľa jednej teórie sa pravlasť Slovanov nachádzala severne od Karpát medzi Odrou, Vislou a stredným Dneprom a Slovania sa z nej rozšírili v 5. storočí. Teóriu pôvodne vytvoril český etnograf Lubor Niederle (1865-1944). Podľa Niederleho Slovania opustili toto územie z dôvodov zmeny podnebia v 2.-3. storočí po Kr. V ZSSR ešte počas 2. svetovej vojny zastávali názor, že pravlasť Slovanov ležala medzi Labe a Sále - Egejským morom - Baltským morom - Okou a Volgou. Po vojne zredukovali toto územie na územia zhruba v dnešnej Ukrajine a Poľsku. V druhej teórii sa opiera o spisy ruského kronikára Nestora z 12. stor., ktorého názor potvrdili i dnešný jazykovedci, že etnogenéza Slovanov prebehla približne v dnešnom Maďarsku a južnom Slovensku. Tento názor dnes zastáva menšina autorov. Na Slovensku sa k tomuto názoru priklonil P. Mačala (Etnogenéza Slovanov v archeológii, 1995), ktorý dokazuje, že Slovanov možno vo východnej Európe doložiť už po roku 1000 pred Kr., pričom sa opiera o archeologické pramene. Etnológ R. Irša na základe analýzy slovanskej mytológie a jazykových rozborov mien slovanských bohov a toponymických názvov považuje Slovanov za pôvodné obyvateľstvo v Karpatskej kotline, v povodí Dunaja, ktorý Slovania (Sloveni) nazývali Slavom (Slovom), podľa svojho božstva „Slava“ („Slova") a "údajný" príchod Slovanov v 5. storočí podľa oficiálnych textov interpretuje len ako príchod východných Slovanov do strednej Európy. Původ a počátky Slovanů Fakt, že národ, který dnes zaujímá 1/3 obyvatel Evropy, nebyl ještě v 5.století n.l. vůbec znám, vyvolává mnohé otázky i nebývalé množství dohadů, fantastických názorů a pseudovědeckých analýz, které nejednou sloužily jako ideologický základ pro naše mnohé nepřátele. Proto je důležité učiniti si v tomto ohledu jasno a předložit jasnou a podloženou odpověď na základní otázku - kde, kdy a jak Slované vznikli. Odkud se tedy vzaly ty masy válečníků, které zaplavily náš kontinent v průběhu 5 a 6. století n.l. a přitom je antický svět předtím vůbec neznal? Shrnu fakta, jenž zodpoví některé naše otázky. Slované vznikli zhruba v 2. tisíciletí před n.l. (doba bronzová) a patří k tzv. Indoevropanům na což ukazuje hlavně stavba jazyka. V téže době se ostatní Indoevropské národy rozcházeli ze své společné pravlasti, která se rozkládala zřejmě v oblastech kolem Kaspického moře. U Kaspického moře však nebyli Slované ještě celistvým národem, jak je známe z období kolem 6. století n.l.. K tomuto zbývala ještě dlouhá cesta transformace, zejména probíhající v naší pravlasti. Oblast, kde Slované dovršili svůj sjednocovací proces a kde přebývali a čekali na svou příležitost je nazývána pravlastí Slovanů. Jak zde však naši předci žili a kolik jich v jednotlivých údobích bylo již nikdy nezodpovíme. Víme jen, že pravlast se nacházela v oblasti ohraničené zhruba řekami Odrou, Vislou a Dněprem. Aby jste si lépe přiblížili jak velké je to území uveďme, že se jedná o více jak 1.000.000 km2. Abychom mohli porovnat co znamenala tato rozloha, uveďme, že Římské impérium, které v době o které mluvíme bylo symbolem civilizace, bylo rozlohou asi stejně velké. Neznamená to však, že pravlast byla Slovany souvisle nebo dokonce hustě osídlena. Jednalo se spíše o menší shluky jednotlivých kmenů, ze kterých se později vyvinuli jednotlivé národy. Přesto to bylo úctyhodné území, na kterém se mohlo zrodit nakonec tolik lidí, aby zaplavili polovinu Evropy. Proč však neexistují žádné zprávy, když Slované byli tak početní? Jednoduše proto, že tyto krajiny jsou poněkud stranou tehdejším centrům civilizace a tím i písemnictví. Přesto však se zmínky či nálezy o Slovanech nalézají ještě před 6. stoletím před n.l.. Již v 1. století n.l. Plinius Starší a Tacitus a ve 2. stol. řecký zeměpisec Ptolemaios píší o jakýchsi Venedech, kteří jsou později identifikováni jako Slované.Podle antických autorů Venedi rozložili svá sídla mezi Vislou a hřebeny Karpat. Ani toto však není nejstarší doklad o Slovanech.Nejvíce nám může totiž nabídnout archeologie. Ta totiž odhalila jeden zajímavý fakt.Jedná se o podobnost lužické kultury, která například v Čechách působila již kolem roku 950 před n.l. (mimochodem 500 let před příchodem Keltů), s atributy Slovanů. Musíme také připomenout, že v dobách o kterých hovoříme nežily "barbarské" národy usedlým způsobem životy, nýbrž značná část z kmenů žila kočovným životem. I tento fakt dokresluje tehdejší dobu a podporuje argument o slovanském původu kočovné lužické kultury. Velká část vědců tedy hovoří o možné sklavinitě lužické kultury, která je též někdy nazývána mohylová, podle mohyl (hrobů tvořených navršenou zeminou nad kostru či spálené ostatky), které jsou doslova rozsety po celé střední Evropě. Zřejmě právě mohyly, ale také keramika, jsou důvodem proč lužická kultura je považována za praslovanskou. Připomínám jenom, že Slované v některých oblastech pohřbívali výhradně do mohyl, které jsou často velice těžko odlišitelné od mohyl z období kultury lužické (konkrétně jižním Čechám se přímo přezdívá země mohyl podle stovek mohyl vztyčených zde slovanskými Doudleby). Pokud tento fakt přijmeme, (podle autorů není důvod jej nepřijmout) znamená to, že Slované prošli naším územím mnohem dříve než se sem dostali Keltové či Germáni! Z pravlasti slovanstva se zachovalo poměrně málo dokladů o přítomnosti našeho etnika zde. Jak si tento fakt vysvětlit je velice těžké. Sami vědci se nedokážou sjednotit v jasném názoru. Možnou alternativou je částečně kočovný způsob života, který nezanechává velké množství stop. Největšími archeologickými nálezy s takto vzdálené doby jsou hradiska, která však při kočovném způsobu života nejsou stavěny a Slované je budují až v dobách EXPANZE . Vývoj a přerod našich předků v jejich pravlasti si můžeme jen představovat. Z primitivních a neorganizovaných tlup, které se zrodily u Kaspického moře, se za dva tisíce let utvořila silná a jednotná síla, kterou již můžeme charakterizovat podle dobových zpráv z období expanze Slovanů do střední a jižní Evropy jako vyspělou. Nejednalo se samozřejmě o civilizaci jak ji chápeme dnes, avšak politický i kulturní systém byl již pevně vytvořen v mezích možností přírodního národa. Abychom mohli plně pochopit míru vyspělosti těchto lidí, musíme se mnohem hlouběji ponořit do problematiky mýtů a jejich organizační struktury.
Odkud se vzali a kdo jsou Slované
Velkomoravská říše
Hlavními sídly se stal moravský Velehrad a Děvín u Bratislavy. V počátcích formování Velkomoravské říše za Mojmíra I. 830 - 846 se ukázalo, že se Velkomoravská říše ocitla uprostřed boje dvou liturgií, západní řezenské a solnohradské, která přinášela křesťanství v jazyce latinském a německém, a východní byzantské, pro niž se velkomoravští panovníci rozhodli. Stalo se tak v r. 862, kdy se nový panovník Rastislav 846 - 871 obrátil na byzantského sultána Michala III. o poskytnutí mise dvou věrozvěstů, kteří by u nás kázali a rozšiřovali křesťanství v jazyce staroslověnském. V r. 863 jsou k nám vysláni bratři (nejen duchovní, ale i pokrevní) Konstantin a Metoděj, z oblasti Soluně - Thesálie. Byli absolventy cařihradské univerzity. Zejména Konstantin patřil k nejvzdělanějším lidem tehdejšího světa. Na Velkou Moravu přišli dobře připraveni. Vytvořili jazyk - hlaholici, a tu zde uplatňovali, jejím prostřednictvím christianizovali Velkomoravskou říši. Byli úspěšní i v tom, že překonávali pohanskou tradici a pohanské zvyky. Brzy proti nim vznikla opozice ze strany německých kněží - rozhodujícím činitelem byl biskup Wiching. Posílali na ně stížnosti do Říma. Nakonec jsou Konstantin a Metoděj povoláni papežem do Říma. Jdou kolem Blatenského jezera, kde už vládl Pribinův syn Kocel. V Římě jsou oceněni, je uznána jejich práce. Konstantin> se zde vážně rozstonal, vstoupil do kláštera, přijal řeholní jméno Cyril a v r. 869 umírá. Metoděj obdržel titul arcibiskupa panonského. Vrátil se na Moravu a pokračoval ve své misi. V r. 871 se vlády zmocnil Svatopluk. Svého strýce vydal Němcům, je vězněn, oslepen. Po nějakou dobu je vězněn i Metoděj. Němečtí kněží neustávají v tlaku proti Metodějovi, proto musí znovu do Říma. Šel přes Cařihrad, což byla zřejmě snaha o spojení východní a západní církve, ale neuskutečnila se. V Římě je opět potvrzen moravským arcibiskupem. Vrací se na Velkou Moravu a zde žije nikoli bez problémů až do své smrti v r. 885. Metoděj je údajně pochován v moravském Velehradě, ale jeho hrob se nikdy nepodařilo najít. Po Metodějově smrti náboženská a duchovní tradice na Velké Moravě končí. Menší část jeho žáků odchází na západ do Čech a další část do Kocelovy říše. České korunovačné klenoty PRAŽSKÝ hrad po piatich rokoch opäť vystaví české korunovačné klenoty. Komnatu k nim otváralo siedmimi kľúčmi sedem predstaviteľov štátu a cirkvi. České korunovačné klenoty vystavia od zajtra na 11 dní vo Vladislavskej sále Pražského hradu. Komnata, v ktorej sú obyčajne uschované, je zamknutá na sedem zámkov. Včera ich otvorilo sedem držiteľov kľúčov. Jeden má u seba prezident Václav Klaus, ďalší je u premiéra Mirka Topolánka a tretí stráži pražský arcibiskup kardinál Miloslav Vlk. Ďalšie dva sú u predsedov Senátu a Poslaneckej snemovne Přemysla Sobotku a Miloslava Vlčka. Šiesty kľúč drží prepošt Metropolitnej kapituly pri svätom Vítovi – biskup Václav Malý. Posledný má vo svojej moci pražský primátor Pavel Bém. Svätováclavskú korunu, korunovačné žezlo, jablko, kríž, meč a rúcho sa na žiadosť Karla IV. vystavujú len pri zvláštnych príležitostiach. Tou je teraz 90. výročie vzniku samostatnej republiky a znovuzvolenie Klausa do prezidentského kresla. Klenoty vystaví Pražský hrad po piatich rokoch. V uplynulom 20. storočí ich ľudia mohli vidieť len deväťkrát. Návštevníci Pražského hradu sa môžu pokochať pohľadom na vzácne korunovačné klenoty. Pri prenose najväčšieho českého pokladu z Korunnej komory boli v pohotovosti aj špeciálne jednotky. Klenoty nevyčísliteľnej historickej hodnoty – svätováclavská koruna, žezlo, jablko, kríž, meč a rúcho – budú na Pražskom hrade vo Vladislavskej sále vystavené za prísnych bezpečnostných opatrení oddnes iba jedenásť dní. Vstup na prehliadku je síce bezplatný, nie je však nijako možné si ho rezervovať.Tak ako po minulé razy sa teda očakávajú niekoľkohodinové rady. Návštevníkom zaiste príde vhod možnosť občerstviť sa, odskočiť si na pripravené toalety či dozvedieť sa z informačných panelov viac o histórii klenotov.
Pražský primátor Pavel Bém si prezeral klenoty so záujmom.
Česi už uvažujú, že by vystavili klenoty nastálo, tak ako je to napríklad v Rakúsku či Maďarsku. Je to však otázka vôle i peňazí. Ich ochrana by stála ročne milióny.
Podkarpatská Rus pred začlenením pod Uhorsko
Územie Podkarpatskej Rusi geopoliticky a zemepisne patrí do strednej Európy, kde je pomyselná čiara - hranica, ktorá rozdeľuje oblasť na svet východnej a západnej kultúry. Podľa niektorých rusínskych historikov to bolo pôvodne územie horného Potisia, keď tam prví ľudia prichádzali už 5000 rokov pred naším letopočtom ako lovci a na vyvýšených miestach si zakladali chatrče, chovali dobytok, ovce a ošípané a pohybovali sa po hrebeňoch Karpát ďalej na západ.
Príchod rôznych kmeňov
Už v 6. storočí pred naším letopočtom toto územie v širšom rozsahu obsadili severotrácke kmene a z východu cez Karpatský priesmyk prichádzali do strednej Európy omádski jazdci - Skýti iránskeho pôvodu a spolu so Sarmantami obsadili stred dnešnej Podkarpatskej Rusi. Postupne tam prenikli lužické kmene a v laténskej dobe aj Kelti, ktorí sa stali nositeľom pokroku vo výrobe železa a získavaní iných kovov. Budovali prvé veľké huty v Bátore, Novo - Kalinove, vyrábali surové železo, ktoré spracovali v Mukačeve, Gališ - Lovačke a inde. Železom zásobovali ďalšie oblasti strednej Európy.
Koncom uplynulého letopočtu vplyv nad týmto územím začali preberať Dákovia a tí sa stávali súčasťou Dáckeho kráľovstva, kde vládol legendárny vodca Burebista. Budovali hradné opevnenia v Malej Kopanii a v Solotvino - Četamii. Príchodom Dákov nastali aj lúpežné nájazdy na rímske provincie, čím sa narušovala rovnováha a vzájomné vzťahy s Podunajskom, Panóniou, Nórikom a inými. Dáckym kráľom sa stal vojvodca Burebista, ale jeho vláda sa skoro rozpadla.
Nový vzostup dáckeho štátu nastal v rozhraní 1. a 2. stor. za panovania kráľa Diurpana a Decebela. Ich moc potom narušil Trajanus (105 - 106), keď Dákovia boli porazení a zem spolu s východným Slovenskom bola vyplienená a zničená. Trajanus tam založil rímsku provinciu Dáciu a jej hranice siahali pozdĺž horného Potisia.
Predkovia Rusínov - Slovania
Po čiastočnom upokojení v tomto priestore vypukli Markomanské vojny za vlády rímskeho cisára Marca Aurelia Antonia, ktorý tam znova konsolidoval pomery. V druhej polovici druhého storočia vtrhli na toto územie sarmatské kmene - Jazygovia a aj ony robili nájazdy do okolia a narušovali rovnováhu v Karpatskom oblúku. Dochádzalo k mnohým šarvátkam medzi vtedajšími kmeňmi a medzi nimi boli aj prví Slovania, ktorí sa postupne stávali predkami Rusínov.
Nastalo veľké sťahovanie národov, ktoré zavŕšil príchod Slovanov, ale aj Avarov a iných spoločenstiev. Postupne sa v tejto časti Európy okrem Byzantskej ríše, na západe sformovala Veľkomoravská ríša a na juhovýchode Bulharská. Z východných Slovanov - Antov sa na východe tvorila Kyjevská Rus, ktoré medzi sebou zvádzali mocenský boj v tomto priestore, ktorý sa potom vyostril príchodom staromaďarských kmeňov do Dunajskej kotliny. V roku 907 následkom toho, ale aj z iných dôvodov zanikla Veľká Morava.
Nepriateľské vzťahy pretrvávali medzi Veľkou Moravou a Východofranskou ríšou, neskôr aj medzi Kyjevskou Rusou a Byzantskou ríšou. V roku 882 boli položené základy Kyjevskej Rusi a knieža Vladimír Svjatanovič krajinu rozšíril a upevnil a roku 988 prijal kresťanstvo. Podobne aj knieža Mieško z rodu Piastovcov na severe formoval koncom 1. tisícročia štát Poľanov a vzápätí Boleslav I. Chrabrý sa zmocňuje Malopoľska. Silná ríša Bulharov bola v roku 1018 pripojená k Byzantskej ríši a Slovensko sa stalo súčasťou Uhorska.
V našom okolí bolo zaujímavé územie Veľkej Moravy po Bielych Chorvátoch, po rozpade ríše na sever Karpatskej kotliny. Nakoniec západná časť spomínaného územia po Bielych Chorvátoch pripadla českým Přemeyslovcom, stredná časť územia pripadla Poľsku a východná aj s Podkarpatskou Rusou boli pripojené ku Kyjevskej Rusi. Riešilo sa to vojensky a dohodami, a preto táto časť územia sa určitý čas ocitla pod vplyvom Kyjevskej Rusi.
Kolíska Rusínov
Územie Podkarpatskej Rusi bolo až na 80 percent pokryté hustými a ťažko prístupnými lesmi a horami a boli tam aj ťažké životné podmienky. Zložitý bol prístup do jej vnútrozemia zo strany Kyjevskej Rusi. Nachádzala sa medzi hranicami - Poľska, Kyjevskej Rusi a Uhorska a dostávala rôzne pomenovania, ako "Terra indagiens" alebo "Terra Nulius", čiže bola ako krajina nikoho, ako krajina, kde sa diferencovala západná a východná kultúra.
Najlepší prístup na Podkarpatskú Rus bol z juhu Potiskej nížiny a to bol aj jeden z najhlavnejších dôvodov, prečo sa koncom 13. a na začiatku 14. storočia stala súčasťou Uhorska s rôznymi prívlastkami - "Ruská Marka alebo Ruthenium". Dôležité je, že Podkarpatská Rus sa stala kolískou Slovanov - Rusínov.